Říkáte si, že mi snad muselo přeskočit, když se na počátku tolik očekávaného jara opět vracím k zimním dnům. Ale tento článek není vůbec zaměřený na hromady sněhu, mrazivé teploty, ba dokonce ani na předvánoční shon v nákupním středisku. Je to o tom, jak (nejen) nám dokázal jeden telefonát a jeden okamžik převrátit život naruby.

8.12.2009 - v dopoledních hodinách

Usedám v zaměstnání k počítači, opět znechucená vším. V posledních dnech to bylo vlastně normální. Nic mě nebavilo, nic jsem nedělala s elánem a nadšením, jak to bylo třeba minulé Vánoce. Úklid, pečení, nákupy dárků a příjemná předvánoční nálada. To všechno mi chybělo. Ledabyle přejedu svůj mobilní telefon pohledem a jakási šipka na displeji mě informuje o zmeškaném hovoru. Jelikož jsem nejen ženská zvědavá, ale toho času i lenivá (i vánoční dárky jsem řešila přes internetové obchody a známé přepravní společnosti, včetně České pošty, si u nás téměř podávaly dveře), vytočila jsem neznámé telefonní číslo.

Vůbec jsem nerozuměla, když se mi ohlásil ženský hlas na druhé straně.
Odpovídám: „Miška, dobrý den, měla jsem od Vás zmeškaný hovor.“ 
„Paní Miško, víte proč Vám volám?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Prosím? Nevím!“
„Opravdu nevíte proč Vám volám?“ Kdybych rozuměla, jak se „osoba“ představila, asi by mi to došlo. Ale v té chvíli jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá srandu nebo dost nevkusně volá nějaký pracovník z přepravní společnosti a chce mi oznámit, že mi opět vezou nějaký balíček.
„Opravdu nevím!“
„Paní Miško, máme pro Vás chlapečka, má sedm týdnů.“
Ty krokodýlí slzy, které si mi linuly po tvářích, vám snad ani nemusím blíže popisovat.
Byl to šok, obrovské překvapení, veliké štěstí. I dnes, s odstupem času, se mi velmi špatně hledají slova k vyjádření pocitů, které jsem v sobě měla.
„Paní Miško, uklidněte se,“ zněl konejšivý hlas.
„Já nemůžu.“ Lepší a hlavně pravdivější odpověď jsem v tu chvíli neměla.
Kolegové z kanceláře ztuhli a netušili co se děje. Zřejmě jsem vypadala jako by mi vymřelo příbuzenstvo. Naopak! My se rozrostli o tolik očekávaného člena!

Paní mi do telefonu oznamovala co je nutné dále zařídit, ale já měla klapky na uších a stále si v hlavě opakovala tu větu: „Máme pro vás chlapečka.“ Měla jsem na mysli jediné, honem za miminkem!

Ihned jsem volala manželovi a sdělila mu tu obrovskou novinu. Měl pochopitelně slzy na krajíčku a moc se z této zprávy radoval. Domluvili jsme se, že ještě týž den půjdeme na Magistrát za paní, která mi volala, ať máme alespoň část formalit za sebou. Hned jsem telefonovala na příslušné pracoviště a domluvila schůzku. Kvůli těm „klapkám“ na uších jsem přeslechla, že se to dnes paní nehodí. Ale když z našeho rozhovoru vycítila moje nadšením, samozřejmě mě nechtěla zklamat a přijala nás.

Pochopitelně jsem ještě obvolala nejužší rodinu, která také projevila neskrývané nadšení.

V zaměstnání byli nadřízení vstřícní a gratulovali, kolegyně to se mnou obrečely a radovaly se zároveň. Bylo to krásné. Na ten okamžik, kdy budu moci říct: „Jdu na mateřskou!“ jsem čekala deset let a patřičně si to užila.
Dvě kolegyně se mi hned nabídly zapůjčit oblečky, za což jsem jim byla vděčná a jsem doposud, jelikož nás zásobují stále.

V odpoledních hodinách mě však čekalo další menší překvapení. Po příchodu na úřad jsem na recepci nahlásila, že jdu za paní na sociální, jejíž jméno si nepamatuji. Vyjmenovala jsem asi tři jména, která se mi zdála podobná, ale žádné takové jméno na seznamu nebylo. Napadla mě spásná myšlenka, mám zmeškaný hovor v mobilu, zkusíme ji v seznamu najít podle telefonního čísla. Ani to však v seznamu nebylo a mně proběhlo hlavou, jestli si ze mě někdo dost nevkusně nevystřelil. Vytočila jsem proto toto číslo a ozval se mi již známý hlas. „Dobrý den, tady Miška, my jsme dole na recepci, pán chce nahlásit jméno a za kým jdeme, ale já si nepamatuji Vaše jméno.“ Takto trapně, ale nevyhnutelně jsem situaci musela vyřešit.

Tak teď si paní zamkne kancelář, vyškrtne nás z evidence žadatelů z důvodu nevyhovujícího psychického stavu žadatelky. Opravdu jsem si připadala jako blázen. Napřed bulím do telefonu, pak domluvím schůzku na termín, který je nevyhovující a ve finále zapomenu její jméno. Mimo jiné jsme nešli na sociální odbor, jak jsem na recepci nahlásila, ale na odbor náhradní rodinné péče.

Ale dobře to dopadlo, paní nás přijala, seznámila nás s podrobnějšími údaji o chlapečkovi a na závěr dala do rukou jeho fotografii. Toho broučka s krásnými naducanými tvářičkami jsme si okamžitě zamilovali.

A následoval kolotoč papírování. Pracovnice nám zavolala na Krajský úřad, kde nám domluvila schůzku s „naší“ psycholožkou. Ale jelikož jsme byli děsně rychlí, požádala nás o strpení a pár chvilek na oběd. Poradní sbor, na kterém udělovali děti, skončil před pár minutami. Podle údivů úředníků si dovoluji konstatovat, že jsme „trhli“ rekord ve vyřizování dokladů a podkladů potřebných k převzetí miminka. To nám následovně potvrdili i v kojeňáku.

Ale nebudu předbíhat a vezmu to pěkně popořádku. Na Magistrátu nám vystavili ve dvojím vyhotovení Protokol, jehož podpisem jsme odsouhlasili, že jsme vhodnými osvojiteli „nezletilého“, že jsme zdraví, poměry se nezměnily, atd. Ve stručnosti, že je vše tak jak má být.

Jedno vyhotovení Protokolu jsme odevzdali na Krajském úřadu, kde nás opětovně podrobně seznámili s údaji o chlapečkovi, jeho rodině, zdravotním stavu, atp. Poté nám byl vystaven ve třech paré další doklad - Oznámení o vhodnosti stát se osvojiteli dítěte. Jeden jsme si ponechali, druhý odevzdali na Magistrátu a třetí v kojeňáku.

Při odchodu z Krajského úřadu jsem ihned volala do kojeňáku, kdy se můžeme přijít podívat na chlapečka. Jelikož už bylo odpoledne, a tudíž pro některé pracovníky konec pracovní doby, domluvili jsme si schůzku na další den. S určitostí mohu říct, že za tento den jsem provolala nejvíce minut za celou dobu co vlastním mobilní telefon. Mimo úředních hovorů proběhla i spousta minut na telefonu s rodinou. Neustále bylo o čem informovat, na co se ptát a co konzultovat.

Mimo jiné jsem musela volat i do zaměstnání, že si příští den přijdu pouze pro osobní věci, rozešlu e-mail spolupracovníkům o nástupu na mateřskou, předám pracovní úkoly vedoucí, odevzdám mobilní telefon…..bylo toho opravdu hodně.

Stihli jsme i nějaký ten nákup a doma jsme neustále pobíhali, uklízeli, prali a chystali se na příchod nového člena rodiny. Byl to „krásný“ blázinec. Chtěla jsem mít do příchodu miminka všechno hotové a připravené. I když jsme do postele uléhali po půlnoci, spala jsem asi dvě hodiny. Jinak se mi v hlavě neustále promítaly zážitky z celého dne, myšlenky na to, co bude, co ještě musíme zařídit, vyřídit, koupit.
 

Pokračování příště ...