Kdo teda jsem?

„Představ si, on mě vůbec nepoznal,“ zklamaně a udiveně mi hlásila Linda, jen co jsme vynesly kočárek po těch několika schodech k nám do přízemního bytu. Zkoumavě jsem si ji prohlížela, ale zdála se mi stejná jako vždycky. „Tys byla u holiče a tvůj muž tě nepoznal?“ snažila jsem se zjistit, o jakou situaci tu běží. „Ale ne můj muž, můj šéf z práce,“ pronesla takovým divným hlasem Linda.

Kočárek jsme zavezly na balkon, aby Venoušek mohl dál spinkat a posadily jsme se v kuchyni, kde jsme ho měly na doslech. Ještě jsem pro jistotu pootevřela okno, aby Linda určitě slyšela, když se mrňousek pohne a zavrní. Nalila jsem nám oběma bezinkovou šťávu s citronem a vytáhla plechovou krabici, do které dávám sušenky. Adélka včera pekla kukísky. Šálky na kávu, cukřenku a mlíčko jsem nachystala na stůl už předem. Když bylo všechno připraveno a voda na kávu se vařila, zeptala jsem se znovu: „Kdože tě nepoznal? A kde? Povídej…“

Lindu jsem nemusela dvakrát pobízet, bylo zřejmé, že je svého zážitku plná. Potkala v samoobsluze svého šéfa, konkrétně to bylo u regálu s čokoládami. On ji přejel pohledem, ale nezaregistroval, nepozdravil, protože asi nepoznal. Linda tím byla nemile překvapená a dotklo se jí to. „Víš, on prošel kolem mne, vezl si vozík s nákupem a vůbec si mě nevšiml,“ kroutila nad tím hlavou. Usmála jsem se. „No třeba byl zamyšlený a nevnímal. Však víš, jak to chlapi mají,“ snažila jsem se ji nějak utěšit. Ale Linda se potěšeněji netvářila. Zamyšleně ukusovala sušenku a přemýšlela.

„Taky jsi asi v práci vypadala trochu jinak, ne?“ vzpomněla jsem si na Lindiny kostýmky, lodičky a přepečlivé líčení. Inu, bankovní úřednice… „No to teda jo,“ pousmála se a pohlédla na své pohodlně natažené nohy v džínách. „Tu novou mikinu mi Venca ráno poblinkal, tak jsem v tomhle starém tričku. Vždyť je to jedno. Kam já teď přijdu?“ „Vůbec se teď nemaluješ?“ uvědomila jsem si, že vlastně i v obličeji vypadá jinak než dřív. „Skoro ne. Ráno bývá s Vencou cvrkot a pak ani nemám důvod. S kým se potkávám? S jinýma maminkama v ordinaci u doktorky, s jinýma maminkama a pár nějakými důchodci v samoobsluze, na procházce v parku taky nepotkám nikoho jinýho… No, teď jsem jenom taková mamina,“ povzdechla si. Pozorně si mne prohlédla, když jsem do jejího šálku nalévala voňavou kávu a konstatovala: „Ty se ale maluješ pořád?“ Trochu poťouchle jsem se pousmála. „No jasně. Já jsem přece v práci.“ „Ty jsi doma v práci?“ zopakovala trochu nechápavě, ale pak se usmála taky. Pochopila. Když je někdo pořád doma, je vlastně doma v práci.

„Víš, docela se těším, až se zase vrátím do práce. Sice se mi bude šíleně stýskat po Venouškovi, ale na druhou stranu už se nemůžu dočkat, až já budu zase já,“ rozpovídala se Linda. „Počkej, počkej,“ zarazila jsem ji, „a teď jsi jako kdo?“ „No teď jsem jen taková…“ a dlouhou chvíli hledala výraz pro to, kým se cítí být. „Teď jsem jen taková cuchta domácí,“ dodala rázně. Cítila jsem, jak mi stoupá adrenalin a začíná se mi vařit krev. Raději jsem se pomalu napila kávy, abych nevybuchla. „A kdo tě k tomu nutí?“ zeptala jsem se a ani jsem se na ni nepodívala. „Jak nutí? Kdo by mě nutil? Nikdo. Když jsem matka na mateřské, tak prostě nejsem nic. Nejsem nikdo!“ Lindin hlas začínal nabírat hysterický tón. „Proč si myslíš, že mě šéf přehlídl jak pustou pláň? Protože jako mamina s kočárkem jsem nikdo! Cuchta domácí!“

Bylo mi jí líto. Tak takhle to je? Jak tak chytrá holka může být tak hloupá?  Vždyť ona se identifikuje se svým zaměstnáním! Ona vůbec neví, kdo je doopravdy.  No jo, taky jsem byla tak spletená a musela se najít. Neodolala jsem, abych si malinko nerejpla: „A já jsem taky cuchta domácí?“ „Ale ne. Ty jsi prostě jiná.“ „Jak jiná?“ nechtěla jsem ji nechat uklouznout. Tyhle řeči, že jsem jiná, že jsme zvláštní rodina, že mé děti jsou prostě jiné, tak tyhle řečičky fakt nesnáším. Dopila jsem kávu a čekala na odpověď. Linda na mě koukala a přemýšlela. Trvalo to docela dlouho, ale pak konečně řekla: „No ty bys byla asi stejná kdykoli. Nevím, čím to je. Možná tím, že víš, kdo jsi?“ a podívala se mi tázavě přímo do očí. Trefa! Přece jen je to chytrá holka.

„Hm. A kdo jsi teda ty? To s tou cuchtou neberu. To bylo na tebe moc hloupý. Kdo jsi doopravdy?“ Linda se zatvářila nešťastně: „Já asi nevím. No kdo jsem?“ „Jo děvče, to já ti nepovím. Ale jsi na dovolené, tak máš spoustu času o tom přemýšlet a zjistit to, ne?“ „Aha. No asi jo,“ uvolnila se, protáhla záda a pak dodala: „Asi si zajdu ke kadeřníkovi. Nepovozily by tvoje holky Vénu na hodinku, co tam budu?“