Připálené ryby

Domem se rozléhalo volání, běhání, pokyny, dotazy, cinkání nádobí, praskání plamenů v ohništi a sykot pečeného masa. Všemi prostorami se nesly vůně všech druhů. Bylinky a česnek v kuchyni, květiny a ovoce v jídelně, na chodbách čisticí prostředky i drahé oleje.

Z truhel byly vytaženy sněhobílé vyšívané ubrusy, měkké podušky a koberce byly pořádně vytřepány a nahřívaly se na slunci.

Starší sestra pána domu, Marta, vysoká krásná žena pravidelných rysů byla ve svém živlu. S jiskřícíma očima vydávala povely služebným, všechno viděla, na všechno myslela a ke všemu přiložila ruku. Její štíhlá pružná postava se rychle míhala po domě, skoro se zdálo, jako by byla na několika místech zároveň. Byla tak šťastná, když se dozvěděla, že Pán navštíví i s učedníky jejich dům. Taková čest, pohostit mistra. Chtěla se jako hostitelka jaksepatří vytáhnout. V noci téměř nespala a plánovala, co všechno je třeba udělat. Vymýšlela jídelníček, trápila se, jak to udělat, co připravit, aby vzácnou návštěvu opravdu uctila.
 

Vedla bratrův dům po smrti rodičů a v roli hospodyně se cítila silná. Úspěšně pohostila už mnohé návštěvya vždycky se radostí začervenala, když jí bratr vyprávěl, jak hosté chválili její kuchařské umění, cit pro uspořádání tabule či vnímavost k pohodlí hostů. Těšilo ji vířit domem, všechno vycídit, naleštit a uspořádat. Sama vybírala tučná telátka nebo kozlíky, dohlédla na pozvolné pečení a vlastnoručně trhala bylinky a koření. Pozorně dohlížela na své děvečky, když mlely zrno na mouku. Rozhodla, kdy je těsto dost husté, a kárala je, když chleba nebo placky připálily. Do všeho mluvila, ke všemu měla co říci a nikdo jí neodporoval, protože sama všechno dobře ovládala. Žádná práce jí nebyla příliš těžká, ničeho se nezalekla, vytrvale pracovala od rána do večera.

„Chci pána uctít tím, co nejlépe dovedu,“ svěřila se včera večer bratrovi. „Přála bych si, aby z našeho pohoštění poznal, jak moc si ho vážíme.“ Bratr Lazar se usmál, protože znal svou sestru a dovedl si představit, co její předsevzetí znamená. „Neboj se,“ ujistil ji, „Marie ti jistě pomůže. Však víš, jak se na Ježíše těší.“ Marta roztržitě pokývla hlavou, až se její pletenec černých kudrn svezl přes rameno na klín. Přemýšlela totiž právě o tom, jak na jednom ohništi upéci mladé kůzle a zároveň i ty pěkné rybičky, co jí je ráno soused přinesl. Dvě ohniště by byly lepší, ale hůř se to ohlídá. Co kdyby se ryby spálily?  Jejich jemné maso vyžaduje opatrné zacházení. „Udělám dvě ohniště,“ rozhodla. „Sama to určitě nezvládnu, budu muset Marii poprosit, aby pohlídala kůzle nebo ryby,“ přemítala nahlas Marta. Lazar s potěšením nabídl svou pomoc: „O víno se nemusíš starat, to zařídím sám. Nebo přinesu vodu, aby jí Ježíš požehnal,“ se smíchem si vzpomněl na první zázrak z Káni. „Ale to ať tě ani nenapadne!“ kárala jej Marta. „Všichni po něm chtějí zázraky, všude kolem sebe vidí jen natažené ruce všelijakých zmrzačených chudáků a malomocných. Já chci, aby si u nás odpočinul. Jen pěkně přines víno a žádné výmluvy!“

Marie, nejmladší ze sourozenců, půvabná a stále jakoby zadumaná dívka byla také od rána na nohou. Za rosy natrhala květiny a vyzdobila jimi dům, jak to uměla jen ona. Prostřela ubrusy na slavnostní tabuli, urovnala nádobí a na mísy naskládala čerstvé ovoce. To ona nenápadně provoněla dům vzácnými oleji. Ani Marie toho v noci moc nenaspala. Snažila se vzpomenout si, o čem Ježíš mluvil, když ho naposledy slyšela. Udělalo to na ni hluboký dojem a nemohla ani dospat, jak se těšila, že mu bude moci usednout k nohám, hledět do jeho obličeje a naslouchat. Každičké slovo si vryje do paměti a bude o něm přemýšlet, aby je zcela pochopila. Věděla, že mistr často mluví v podobenstvích, kterým není vždy jednoduché porozumět. Zaslechla také, že jen svým nejbližším dvanácti pak v soukromí svá podobenství vykládá. Doufala tajně, že by mohla také něco zaslechnout v soukromém kruhu učedníků.

„Ach a čisté srdce!“ zvolala najednou a ani si nevšimla, že jí z rukou vyklouzl věnec z modravých kvítků, kterým chtěla ovinout džbán s vodou stojící na stole. „Vždyť jen ti, kdo mají čisté srdce, mohou porozumět Božím věcem,“ zalekla se. „Jak je na tom mé srdce? Mohu Ježíši vůbec pohlédnout do očí? On prý zná i každou tajnou myšlenku,“ vzpomněla si Marie. Zdvihla se a vyšla do zahrady. Potřebovala být aspoň chvíli sama a urovnat si myšlenky. Kdyby její srdce čisté nebylo, nemohla by usednout k Ježíšovým nohám, nemohla by mu vůbec na oči. Byla by hrůza propást tak vzácnou příležitost.
 

„Marie! Marie! Kde jsi? Kde ta holka vězí?“ volala Marta a pobíhala po dvoře. Její nervozita pomalu stoupala. Zřídila dvě ohniště podle rozhodnutí, k němuž večer dospěla, a teď nutně potřebovala sestřinu pomoc. Jenže Marie nebyla k nalezení. „Nevíme, kde je, naposledy upravovala květiny v jídelně,“ tvrdili sloužící. Do dvora vběhl Lazar a křičel: „Už jdou, už jdou! Viděl jsem je, jak se blíží od vesnice! Za chvilku tu budou.“ A zase odběhl, aby jim vyšel vstříc.  Od ohně rozpálená Marta si rychle přihladila vlasy, prohlédla šaty, jestli se při práci neušpinila, a také vyšla hostům naproti. Když už téměř vycházela branou, připojila se k ní Marie. Také ona si na poslední chvíli upravovala účes. Do složitě spletených copů si zastrkala květiny a rukou nyní zjišťovala, zda se neuvolnily a drží-li na svých místech. Marta na ni se zalíbením pohlédla. „Sluší ti to, Marie. Ale co se ti stalo? Tys plakala?“ „Jen trochu,“ odpověděla Marie, „musela jsem prozkoumat své srdce. Víš, jestli je čisté.“  Marta jen výmluvně pozvedla jedno své krásně klenuté obočí na znamení, že takové nepodstatné drobnosti bude řešit až příště, a obě sestry se již ukláněly vzácným hostům.
 

Třináct hostů bylo přece jen hodně, a tak nevyhnutelně nastaly nějaké zmatky s rozesazením. Pak chvíli trvalo, než si všichni umyli ruce a než všichni dostali pohár osvěžujícího nápoje. Jak bylo domluveno, Marie obsluhovala u stolu a Marta dohlížela na kuchyň. Když Marie vynášela vlhké použité plátěné ručníky, Marta na ni sykla: „Nezapomeň mi přijít pomoct hlídat ryby!“ Nebylo jisté, zda slyšela, nebo zda vůbec rozuměla sestřině výzvě. Skutečností se stalo, že zase zmizela za dveřmi jídelny a ohniště zůstalo bez dozoru. Marta zuřila.

Tolik práce si dala s celou tou přípravou, tolik se nastarala a navymýšlela a teď by to mělo všechno přijít nazmar? Kvůli té holce bláznivé? Marta zoufale pobíhala od jednoho ohniště k druhému. Kůzlátko se pěkně rovnoměrně opékalo, ale maso bylo třeba často potírat svazkem bylinek namáčených ve voňavé směsi oleje, vína, soli a koření. Zato ryby! Potřebovaly často obracet a držet rošt v těsné vzdálenosti naad plameny, jinak hrozilo, že se buď připálí, nebo budou uvnitř ještě syrové. A to by byla strašná ostuda. Předložit nedopečené nebo připálené ryby, to by Marta snad nepřežila.
 

Marta vztekle plácala bylinkami po růžovějící kůži kůzlete a hřbetem ruky si otírala pot z čela. Rychle postavila na zem nádobku s podlévací směsí a přeběhla k ohništi, kde se opékaly ryby. Strnula a na okamžik pomyslela, že se snad sebere a uteče někam daleko. Rybky už byly připálené. Nebylo to nic tragického, pro domácí oběd by to nevadilo, ale pro tak vážené hosty? To Martě připadalo nemožné. Zkusila zachránit, co se dá. Popálila si ruku, jak v rychlosti neopatrně odstraňovala rošt z ohně, ale zaťala zuby a sesunula připečené ryby na velkou mísu vyloženou lístky bylinek. Pokynula služebné, která už čekala s ošatkou čerstvě upečených chlebových placek, svěřila dohled nad kůzletem jiné dívce a vešly do jídelny.
 

No samozřejmě, Marie si seděla u Ježíšových nohou a zbožně na něj hleděla. V Martě vzkypěl hněv. Trochu prudčeji, než by bylo vhodné, postavila mísu doprostřed stolu a přitom se bolestivě dotkla své čerstvé spáleniny. Sykla a bylo jí do pláče. Všichni zmlkli a sliny se jim sbíhaly na pečenou pochoutku, jejíž vůně se vznášela vzduchem. Ježíš pohlédl Martě tázavě do očí.

„Pane, podívej, ty ryby jsou trochu připálené, ale já za to opravdu nemůžu. Marie mi měla přijít pomoct, ale ona si tu klidně sedí a všechno nechala jen na mně. Já za to fakt nemůžu,“ a Martě se koulely po tvářích slzy jako hrachy. „Řekni jí, ať mi jde pomoct,“ dodala už plačky. Všichni ji samozřejmě honem utěšovali, že to vůbec nevadí, tvrdili, že mají rádi ryby pořádně opečené, překřikovali se, že to kdyby viděla, jak tuhle Juda spálil nádhernou rybu k večeři, že si z toho nemá nic dělat, protože je báječná kuchařka a to beze všech diskuzí.

Jen Marie seděla jako opařená. Červenala se studem a nevěděla, co říci. Tolik se snažila udělat, co mohla nejsprávnějšího, tolik usilovala, aby měla čisté srdce a každému odpustila, a teď všechno zkazila. Klopila oči a neodvažovala se vzhlédnout. Jak ji Ježíš odsoudí… Nesplnila svou povinnost, nepomohla sestře. Jistě ji pošle pryč a nebude smět zůstat v jeho blízkosti. Bez dechu čekala ortel. Postupně všechny hlasy umlkly a zraky všech se obrátily k Ježíši. Co asi řekne?
Pohleděl nejprve s láskou a soucitem na zrudlou pokořenou Marii a pak pohledem stejně laskavým avšak nyní s jiskřičkami smíchu se obrátil k Martě. V tom tichu bylo možné zaslechnout bzučení mouchy poletující nad stolem. „Marto, ty jsi tak pečlivá hospodyně a tak báječná kuchařka. Ale na Marii se nezlob. Ona to myslela dobře a já to oceňuju.“  Marie překvapeně vzhlédla a údivem pootevřela ústa. Neodsoudil ji. Zastal se jí. Vydechla úlevou. Ježíš se však na Marii zatím nepodíval. Jeho pohled stále spočíval na rozpálené tváři uslzené Marty.  „Tebe mám ještě raději než tvoje pečené kůzlátko. Ty jsi mi milejší než všechny pochoutky z tvého stolu. To si pamatuj.“ A tichým pokývnutím ji propustil.
 

„Ježíši, vem si taky rybu,“ pobízeli učedníci svého pána a přítele, „nebo nezbude. Je to strašně dobré.“ Hostitel Lazar se k němu naklonil, aby mu přisunul mísu, a tak společně pootevřenými dveřmi zahlédli obě sestry stojící na dvoře v objetí. Ježíš na Lazara spiklenecky mrkl a vybral si z mísy jednu pěkně vypečenou rybičku.