Já za deset let - Pavlína

Jeden den mého života za deset let

Je ráno 4:00, můj budík zběsile pípá, chvíli se peru s nutkáním hodit ho na zeď a vesele spát dál, ale je mi jasné, že to nejde. Pomalu se otočím, protáhnu, zastavím jeho křik a vylézám z postele.

V koupelně si dám studenou sprchu, která mě zaručeně probere, vezmu si ze šatníku sukni, přes hlavu přetáhnu tričko, hodím na sebe lehký svetřík, vyčistím zuby a zhrozím se nad svým vrabčím hnízdem. Vezmu žehličku a snažím se situaci mých vlasů ze všech sil zachránit. A konečně se přemístím do kuchyně, kde zjistím, že je lednice úplně prázdná. Zděšená díky stále se krátícímu času se obouvám, zamykám a vybíhám z domova. Nasedám na autobus, který mě doveze před nemocnici a ejhle, je mi trochu nevolno. Rychle si koupím něco ke snídani a běžím na oddělení. Ještě se stačím najíst, převléknout se do stejnokroje, přebírám nové informace o malých pacientech a směna začíná. K téhle směně patří i odběry, měření teplot a další nepříjemné procedury, které děti ani dospělí dvakrát nemilují.

Ahoj Aničko, jakpak jsi se vyspinkala?

Stačí chvilička a Anička se místo odpovědi při pohledu na jehlu rozpláče. Podávám jí plyšového medvídka a domlouvám jí, že přiletí včelička. Anička se k němu jako všechny děti přitulí a čeká. Nakonec to vydrží a chlubí se paní doktorce, že ani neplakala. Podám jí teploměr a ona se mě vesele ptá, co bude dneska ke snídani, kdy přijde maminka a jestli už půjde brzy domů.

Takhle proběhnu ostatní pokoje a všude se opakují podobné reakce, otázky i podobné odpovědi. Všechny děti touží po kousku lásky, pochopení a ujištění, že si je tu nenecháme napořád.

Pomalu se přemisťuji na oddělení matek s dětmi, kde pomáhám zoufalým a unaveným maminkám s krmením, přebalováním a uspáváním jejich nemocných miminek, procházím se po chodbě oddělení s kočárkem, lahví a ječícím uzlíčkem, který se odmítá utišit. Houpání a plné bříško ho nakonec přemohlo, dítě spí a já ho můžu s radostí dovézt zpět k matce.

Ve chvílích klidu stříhám na sesterně čtverečky z buničiny, třídím a vyplňuji papíry, dokud nehlásí příjem. Po vyšetření beru dítě a odnáším ho na pokoj, utěšuji ho a snažím se ho uklidnit natolik, že se necítí nebezpečně a mohu ho poslat na další vyšetření. Podám mu jako všem dětem plyšovou potvůrku a může se jet. Celý den pak někdo volá, něco potřebuje a tak se to točí až do 14h, kdy se mohu svléknout a odejít domů.

V autobuse se mi dělá opět trochu nevolno, že by? Koupím si těhotenský test. A vyšlo to! Běžím se pochlubit manželovi. Pak si spolu vyrazíme k večeru do kina a na procházku do parku. Je nám oběma moc fajn, všechny naše představy se plní, tak jsme to chtěli - pěknou práci, rodinu, lásku, klid a pohodu.

Pavlína 15 let