Já za deset let - Klára

Sedím doma na gauči a před sebou mám rozložené rodinné album. Otáčím stránku za stránkou a prohlížím si s úsměvem malou copatou holčičku s dolíčky ve tváři. Na jedné z fotografií se houpe, na jiné si hraje na pískovišti, další snímek ukazuje její kočárek a panenku.

Ta holčička jsem já. Pozoruji svou minulost. Tehdy jsem byla ještě malinká bezstarostná holčička s nereálnými nápady. Jak šel čas, tak jsem se měnila. S každou další stránkou alba se z malé holčičky stávala slečna. První zmizel kočárek a nahradilo ho kolo. Potom knížky nahradily houpačku a pískoviště. Zkrátka jsem rostla. Měnily se moje zájmy, názory i postoje.

Zavírám album. Je pořádně těžké a velké. Jak by ne, když se tam muselo vejít celých mých 14 let. Najednou si všimnu vybledlé fotografie, která musela vypadnout z některé ze stránek. Zvedám ji a otírám o cíp mikiny. Je hodně poničená a zaprášená, ale i tak rozeznávám dvě postavy. Je to žena s miminkem v náručí. Žena stojí pod rozkvetlou třešní a miminko spokojeně spinká v jejím objetí.

Na fotografii dopadne slza a pak další a další.Pláču…

Pláču nad starou fotografií. Vzlykám nad fotkou babičky s miminkem v náručí. Já jsem v její náručí. To mě babička objímá. Jsem malým miminkem v bezpečí milované osoby. Babička byla tehdy plná elánu a radosti. Do všeho se pouštěla s úsměvem na rtech. Všem pomáhala, o všechny se starala.

Tato fotografie mi připomněla drahou osobu, která odešla ze světa před osmi lety. Zanechala po sobě bolavou ránu, která se pořád hojí. Ještě před osmi lety tu byla teď tu už není. Co bude se mnou za osm let? A co za deset? Čím budu?

Nevím, čím budu za deset let, ale vím čím bych chtěla být. Toužím být maminkou. Za deset let chci mít krásnou rodinu. Chci mít děti a hodného manžela. Ráda bych vařila a hrála si s nimi. Vím,že tohle není povolání, ale po ničem jiném netoužím. Závidím těm, kteří mají velkou rodinu plnou lásky a porozumění. Závidím těm, kteří si můžou se svými dětmi hrát, koupat je a smát se s nimi. Soucítím s těmi, kteří nemají rodinu, ale touží po ní. Opravdu nevím, co mi život přichystá, ale doufám, že i jednou budu moct přitisknout k hrudi malého tvorečka, který bude mým vlastním miminkem. Chtěla bych být prostě maminkou v domácnosti. Osobou, ve které se bude zrcadlit její duše a srdce. Učila bych děti lásce a pochopení pro druhé tak, jako to dělala babička. Ukážu jim její fotku s malým miminkem v náručí, kterou jsem si dala do rámečku a položila na psací stůl.

Ještě dlouho budu vzpomínat na onu fotografii, která mi pomohla uvědomit si pomíjivost života, a taky mi pomohla si říct, čím chci být a co od života čekám. A pokud se mi mé přání nesplní a nebudu mít velkou rodinu, tak se budu snažit dávat lásku dětem bez rodičů. Oni jsou bez rodičů a já bez dětí. Udělám jim domov, který si každé dítě zaslouží.

Klára, 14 let