Těhulka on-line I. - Vzpomínka a Boží moc

Těhotenství je jedno z nejkrásnějších období v životě ženy. Tělo se mění, nálada kolísá, hormony blázní a chutě jsou někdy prazvláštní. Je to čas plný očekávání, lásky a souznění.

Naše těhulka Hanka nás nechá prožít společně s ní a jejím manželem těch kouzelných devět měsíců prostřednictvím seriálu na našem magazínu Těhulka on-line.

Bude nám popisovat své pocity, chutě, změny a zážitky. Nakoukneme do ordinace specialistů a v závěru se dočkáme malého uzlíčku radosti.

A teď už necháme vše na Hance...

Dovolte mi vrátit se ve vzpomínkách o rok zpátky…

Léto 2008. První léto prožívané v manželství. Po půl roce bydlení v pronájmu kupujeme byt, rekonstrukce nám trvá 3 měsíce, toužíme po miminku, těšíme se na první společnou dovolenou k moři. Při stěhování se cítím dost zvláštně, raději nic nenosím, jen organizuji druhé. Padá na mě únava, bolesti břicha, zvláštní chutě... Když se na testu objevily 2 čárky, plakali jsme radostí oba. Dál jsem chodila do práce a radovala se společně s manželem z vytouženého miminka. Neustále jsme Bohu děkovali a modlili se za to malé stvoření v mém bříšku. Koupili jsme si knížky o těhotenství a studovali, jak mimi roste a vyvíjí se. Samozřejmě jsme vymýšleli jména, plánovali, snili. Nadšení mladí budoucí rodiče.

Na kontrolu ve 2. měsíci jsme šli společně. Ani jeden z nás nebyl připraven na to, co jsme slyšeli: „Srdíčko netluče. Je mi líto.“ Zhroutila jsem se. Proč?? Proč?? Nechápali jsme to. Tolik jsme věřili. Obrovská bolest, prázdnota, vše kolem ztratilo smysl. Bůh byl pro mě kdesi daleko, v té chvíli neosobní, nedůležitý. Manžel mě držel v náručí a modlil se, když jsem já nemohla. Byl mi velkou oporou. Celou bezesnou noc mě držel za ruku, doprovodil mě do nemocnice. Tam jsem zůstala sama.

Pak se stala zvláštní věc. Už v nemocnici. Najednou jsem se ocitla jinde, v Boží přítomnosti, v Jeho lásce, náruči. Jako Jeho milovaná, drahá. Tekly mi slzy bolesti nad ztrátou miminka a zároveň slzy vděčnosti za Boží lásku, která je větší než cokoli na tomto světě. Je to zvláštní v této situaci. Ale On mě provedl tím těžkým obdobím, chápal mé slzy a zároveň vléval do mého srdce svou uzdravující lásku. Navzdory obrovské bolesti a ztrátě pro mě následující dny znamenaly odpočinek v paprscích Boží lásky. On uzdravoval má stará zranění, nemoci, psychické problémy (které mě trápily už druhý rok..) - byla jsem vnitřně konečně svobodná a šťastná. Bůh v tomto období proměňoval také naše manželství, nikdy předtím nebyl náš vztah tak krásný a hluboký.

Když se dívám zpátky, cítím vděčnost. Ano, ztratili jsme miminko, stále je to v mém srdci bolavé místo. Ale Bůh nám toho ve své milosti daroval tolik, přitáhnul nás k sobě blíž, dal nám prožít hloubku své lásky a péče a upevnil naše manželství.

Nevíme proč. Ale známe to nejdůležitější, Boží lásku. A On stále dává naději do budoucnosti.

Připomíná se mi píseň Káji Řežábka, cituji úryvek:

Někdy se zdá, že ses mi vzdálil, když Tvoji tvář nenacházím.

Někdy se zdá, že Bible mlčí, když cestám Tvým nerozumím.

Ale já v tebe věřím. Dál naději mám. Vždyť to vím, že Ty jsi věrný a máš mě rád.