Následující řádky pochopí hlavně ty z vás, které již matkami skutečnými nebo těmi v očekávání jsou. Pro ty, které se nacházejí teprve ve fázi plánování, by měl tento text sloužit jako upozornění na předsudky, na něž mohou v těhotenství narazit.

Předsudek 1: V těhotenství se vaše IQ snižuje o několik desítek bodů.
Ano, řadě žen v požehnaném stavu skutečně může činit potíže soustředit se na cokoli jiného kromě vzorku dupaček a povídání si s miminkem v bříšku. Problémy okolního světa jim mohou připadat zcela malicherné ve srovnání s tím, že v nich roste nový život. Je to zcela v pořádku a nemají se samozřejmě za co stydět. Řada žen se také musí potýkat s mnoha tělesnými projevy: ranními nevolnostmi, podivnými chutěmi, zadýcháváním se při zdolávání sebemenšího počtu schodů nebo s touhou zotevírat všechna okna, i když se všichni ostatní v místnosti klepou zimou.

Na druhé straně těhotenství se všemi doprovodnými příznaky nemusí nutně znamenat, že nemůžete zapojit racionální část svého mozku na sto procent – a ty, které tak činí, se také nemají za co stydět ani proč to skrývat. Pokud získáte dojem, že s vámi v práci zacházejí jinak než obvykle (třeba že už se ani neptají na váš názor), a pokud vám to vadí, doporučuji otevřeně si na toto téma promluvit.

Předsudek 2: Těhotná patří domů, a ne do práce!
Těhotná žena určitě nepatří tam, kde je těžká fyzická práce nebo špatné hygienické podmínky. Ale práci v kanceláři nepřekáží vůbec nic.

Příklady žen, které pracovaly až do poslední chvíle před porodem, známe z médií - jedná se například o celou řadu hereček či zpěvaček:

Magdalena Kožená: Jako špičková operní zpěvačka musí dodržovat dlouho dopředu naplánované termíny, těhotenství netěhotenství. V jednom rozhovoru popisovala, že jí také bývalo nevolno. A tak těsně před vstupem na jeviště ještě jedla banán... a potom odzpívala všechno, co měla.
Dagmar Pecková: Pokračuje ve své nepřerušené kariéře, a přitom stihla být těhotná (a porodit) již dokonce dvakrát.
Sarah Jessica Parker: Hlavní představitelka seriálu Sex ve městě natáčela během celého těhotenství. Protože dítě se k postavě filmové hrdinky nehodilo, kamera zabírala jen její horní část těla.

Zaznamenala jsem také rozhovory s nejrůznějšími podnikatelkami, pro které je naprosto běžné pracovat až do data porodu (a pak hned zase brzo po něm), i když třeba pracují z domova. Zejména pokud se jedná o malé firmy, nemohou si tyto ženy dovolit své obchody přerušit. Proč by je ale společnost měla odsuzovat? Řada z nich by si možná od práce ráda odpočinula. Jenže život není ideální a ony si to prostě nemohou dovolit.

Jak se můžeme dočíst v následujícím příspěvku, také zde platí "jiný kraj, jiný mrav". Zatímco u nás se nikdo nediví, když žena zůstane doma už v počátcích těhotenství (a někteří gynekologové dokonce rizikové těhotenství nabízejí téměř automaticky), v jiných zemích žádné úlevy netolerují - a to ani ve Švédsku, které je považováno za jeden z nejštědřejších sociálních států.

Radka Z., 35 let, ošetřovatelka, 8 let žije ve Švédsku, děti ve věku 3 a 5 let a třetí dítě na cestě:
Tady absolutně neexistuje, aby šla žena na nemocenskou, sotva zjistí, že je těhotná, což je stále celkem populární u nás. Pokud mám fyzicky namáhavou práci, můžu zde žádat maximálně o dva měsíce volna navíc před termínem porodu. Ale je kolem toho velká administrativa, musím mít potvrzení od lékaře a vysvětlovat, proč to volno potřebuji.

Pokud je vaše těhotenství skutečně rizikové, pak váš život bude samozřejmě plynout výrazně jinak než dříve. Jestliže jste ale zcela v pořádku, není důvod se nijak zvlášť omezovat – vyjdeme-li z předpokladu, že těhotenství není nemoc. Když píšu "není třeba se omezovat", mám samozřejmě na mysli aktivity, které neškodí vám ani dítěti. Takže zatímco netěhotná jsem ještě byla ochotná pobýt v kuřácké restauraci, těhotná už nikoli (kromě toho, že jsem si byla vědoma škodlivých účinků i pasivního kouření na miminko, se mi z cigaretového kouře zvedal žaludek), stejně jako jsem se nepouštěla do zvedání těžkých předmětů nebo jsem nezkoušela trénovat na běžecký maraton (protože jsem neběhala ani dříve). Ale protože moje zaměstnání vyžaduje sedět u počítače, hýbat prsty po klávesnici a přemýšlet, případně se setkávat a diskutovat s jinými lidmi, považuji je pro normální těhotenství za zcela nerizikové. Patřím k ženám, které by si raději oněch šest týdnů (povinné minimum, kdy musíte nastoupit na mateřskou dovolenou před termínem porodu) ušetřily na dobu, kdy už je miminko na světě - což ovšem naše zákony dosud neumožňují. Protože já osobně bych mohla pracovat klidně až do začátku porodních bolestí.

Kristýna K., 28 let, vedoucí oddělení na ministerstvu, roční syn:
Oficiálně jsem odešla na mateřskou povinných šest týdnů před porodem. Ale protože jsme měli v práci velice složité období, pořád jsem tam chodila a de facto odešla až dva dny před porodem. Rodit jsem začala v noci poté, co jsem se vrátila z večírku, který mi kolegyně uspořádaly na rozloučenou... Syn se narodil čtyři dny před termínem a já měla ještě domluveno pár schůzek. Po porodu mi nařídili tři hodiny ležet, než přinesou dítě. V tašce mi pořád pípaly esemesky. Spoluležící mi gratulovala, že mi chodí tolik přání. Jenže ty tvořily tak 10%, ostatní byly pracovní. Potřebovala jsem také telefonovat, ale bylo mi trapné vyřizovat si v porodnici den po porodu pracovní záležitosti. Nakonec mi ale nic jiného nezbylo. Jak jsem v té práci pořád byla, nemohla jsem ji vyhnat z hlavy...

Pravda, nic se ovšem nemá přehánět: Kamarádka mé matky byla nadšená z nástupu na mateřskou, protože se těšila, kolik za těch šest týdnů zvládne práce doma. Nezvládla. Hned první týden vyprovokovala mytím oken a věšením záclon děťátko k trochu předčasným aktivitám... a za pár hodin bylo na světě.

Ukázka z knihy Rodina a práce - jak je sladit a nezbláznit se

Rodina a práce - jak je sladit a nezbláznit se

Kniha se věnuje problematice skloubení rodinného a profesního života, která se v poslední době stává čím dál více diskutovanou a populární. Má za úkol povzbudit zejména rodiče, ať už nastávající, nebo rodiče dětí v předškolním věku, že kombinace rodinného a pracovního života je možná. Po narození dítěte nemusí na několik let zcela rezignovat na svůj osobní a profesní život, naopak pokoušet se je sladit je zcela normální a není třeba mít výčitky svědomí. Kniha je psána pro rodiče (zejména matky) na mateřské dovolené a po ní a ženy, které se na mateřství teprve chystají.

Michaela Marksová-Tominová se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Kromě řady článků a příspěvků v němčině a angličtině je spoluautorkou knihy Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy.

Knihu vydalo nakladatelství Portál, 2009