Ortorexie

Tuto informaci, kterou jsem vyčetla v novinách, si nemůžu nechat jen pro sebe. Žijeme v "době zdravé výživy", kdy se mnoho lidí přeorientovává na tzv. bio potraviny. V zásadě na těchto produktech není nic špatného, ba naopak. Pokud chceme žít zdravě a vyhledáváme potraviny bio, nemůžeme si uškodit.

Ale jako ve všem, i tady ta touha po všem zdravém může přerůst v poruchu. Jak? Velmi snadno a nenápadně.

Začíná to tím, že si někde přečteme, jak jíme v naší společnosti nezdravě, kolik je rakoviny a nemocí a bojíme se i o sebe. Najednou se tedy rozhodneme, že budeme vyhledávat bio produkty. Zjistíme, že jsou sice dražší, ale když je to pro zdraví, co by člověk neudělal. Raději si nekoupíme nic navíc, jen když budeme mít vše v kvalitě bio. A říkáme si, jak jsou ty potraviny lepší chuťově, jak je zdraví hned znát, namlouváme si, že nás nemůže žádná nemoc překvapit, protože děláme pro své zdraví maximum. A posedlost zdravou výživou je tu. Nebavíme se už o ničem jiném než o jídle, o éčkách, o nezdravosti a zdravosti, nechceme konzumovat nic "nezdravého, co není bio". Tím to začíná. Má to i název - ortorexie.

Jde o patologickou posedlost zdravou výživou. Člověk trpí úzkostí, že by mohl sníst něco nezdravého. Dostává se díky svým názorům do sporů s okolím. Může to mít neblahé následky od hubnutí přes chudokrevnost, vypadávání vlasů, až po ohrožení života či smrt. Podobně jako u anorexie. Také se projevuje depresemi a úzkostmi. Okruh jídel se zužuje. Ale i bio potraviny mohou mít svá rizika, více plísní, parazitů, mikroorganismů. Bezpečné jídlo v podstatě neexistuje! Navíc, pokud jsme křesťané, kteří věří Bohu opravdu ve všem, tak můžeme věřit i v to, že nám jídlo neublíží, žádné jídlo, ani "nezdravé." Jistotu člověk nemá v ničem, přesto může mít víru. Bůh nám přece slíbil, že nás ochrání. Nic se nemá přehánět a nic se nemá pokoušet.

Řekla bych, že od všeho trochu nikoho nezabije. Když si dáme jednou špekáčky na ohni, a jindy bio zeleninu k večeři, oboje je v podstatě dobré a můžeme děkovat Bohu, že nám dává potřebný pokrm a něco dobrého pro naše chuťové buňky. Když budeme mít jednou dort jako zákusek a jindy si dáme bio jogurt, taky to je v pořádku. Horší by bylo, kdyby se diabetik naschvál cpal jen sladkostmi nebo obézní člověk se přejídal, protože nemá dost vůle toho nechat. To je pak další problém. Ale odmítat potraviny, že jsou to "jedy", to mi připadá trochu moc přehnané. Taky si vzpomínám na jednu kamarádku, která kdysi začala držet dietu a jedla jen ovesnou kaši, aby zhubla. Poznala jsem, že mentální anorexie už u ní propukla. Nechtěla ani navíc meruňku s tím, že by po ní stloustla. A to se podobně děje v mysli těch, kdo v dnešní době chtějí jen bio a nic jiného, aby se jedy nedostaly do jejich těla. Je to prostě už mentální nemoc.

A přitom mohou onemocnět stejně, ať už jedí bio či ne. Není tedy lepší mít od všeho něco a nemyslet tolik na jídlo? Jídlo není přece středem našeho života. Jsou další věci, které bychom měli řešit. Zaměřit se na jídlo a jen na bio kvalitu, číst si stále složení, počítat kalorie, to se stáváme otroky jídla a naší chorobné mysli. Už nemáme potěšení, kterým může jídlo být, nemáme vděčnost Bohu za to, že nám dává pokrm, abychom přežili, neznáme požitek z možnosti se najíst!

Vzpomněla jsem si, jak jsem měla složité operace a byla v nemocnici. Zhubla jsem sice hodně, což jediné bylo na tom pozitivní, protože žena si obvykle přeje nějaké to kilo shodit. Ale když vám nedají najíst kvůli operaci, ani po ní, můžete o jídle jen snít, najednou si jídla začnete vážit, začnete se na ně těšit, a po týdnu téměř bez jídla se zakousnete do půlky banánu s takovou chutí, že neznáte snad lepší pocit! A na to si vzpomenu vždy, když mám nějaké problémy. Na tuhle chvíli, kterou jsem před lety zažila. Taky jsem si říkala, jak to muselo být těžké za války nebo v zemích, kde je jídla nedostatek. Tam asi těžko mají problém s ortorexií. A tak si uvědomuji, jak jsem ráda za jídlo, a jestli je bio nebo není, je mi jedno. Koupím si to, co potřebuji nebo chci, a nemyslím, že by mi to mohlo ublížit.

Paradoxem je, že často lidé, kteří si na něco dávají tak velký pozor, až je z toho chorobný strach, na to obvykle později doplácí. A jestli se někdo bojí, že zemře kvůli nezdravým potravinám, může nakonec zemřít mnohem dřív na něco úplně jiného. Nic se nemá přehánět. To je můj názor, ale třeba máte jinou zkušenost. Kdysi jsem s jídlem hodně zápasila. Měla jsem pocity, že moc tloustnu, tak jsem držela diety. Vajíčková byla spolehlivá, ubrala jsem vždy několik kilo za týden, ovšem dodržovat přesné jídlo každé dvě hodiny mi udělalo v mysli chaos tak, že jsem nemyslela na nic jiného, než na ten čas, kdy bude ta další přestávka na kousek dalšího povoleného jídla! A spolehlivé bylo opětovné přibrání váhy po skončení "zázračné diety". Vůbec můj metabolimus v mládí dostával zabrat. Měla jsem období bez masa, pak zase samé zdravé sojové potraviny a pšenice, jindy totální selhání v podobě žravosti všeho. A paradoxně mi pomohlo to, že po svatbě jsem začala jíst normální jídlo, dokonce knedlíky, ale kupodivu jsem nepřibrala, ale zhubla! Proč? Začala jsem myslet na jiné věci než na jídlo. Proto mi jídlo neškodilo. A mé představy, že bez diety to v životě nejde, se skončily. Naopak jsem jídlo uvítala s radostí jako něco, co nám Bůh dal pro život.

A tak bych to ráda předala dál - tu myšlenku, že nemáme být otrokem jídla, ale jídlo nám má sloužit k tomu, aby náš organismus fungoval, a taky k radosti z nasycení. Pak nás žádná anorexie, bulímie ani ortorexie nemůže zaskočit, protože nás ani neohrozí! Díky Bohu za to, že nám dává pokrm.