Zaškrtaná maminka

Tak ono kvůli takovým slabostem ani nemusím jít k duchovně "nadřízenému", leckdy pomůže i probírání na skupince, na klubu maminek apod. Vím z vlastní zkušenosti, že je to často úplně stěžejní, nejednou se odkryjí nějaké staré problémy, které je třeba řešit, nebo naopak skvělé myšlenky, jak se k situaci postavit, jak se hříchu zbavit apod. Takže za mě - nemohla bych žít bez užšího společenství, opravdu to potřebuji.

Ale uznávám, že zejm. u velmi těžkých bojů je výslovně potřeba to řešit s někým duchovně zralejším, s někým, kdo se danou oblastí přímo zabývá... To je u nás nejen pastor, ale i vedoucí skupinky, nebo i jiní služebníci v církvi (např. členové staršovstva, lidé z prorocké skupinky, nebo s pomazáním k duchovnímu poradenství, k duchovnímu boji apod.) Vím o konkrétních lidech u nás v církvi, ke kterým bych v určitých situacích zašla, kdyby bylo třeba.

Tak to ještě doplnění z mé strany

Ušní zpověď je terminus technikus, to jsem nevymyslela já

Každému zkrátka vyhovuje něco jiného. - Tak o této větě bych tu mohla popsat mnoho stránek a ještě bych nebyla u konce

Tak v tomto jsme nastejno. Jak sama dobře víš, mnohdy potřebuji ty svoje nešvary i rozebrat a jak se znám, určitě bych měla tendenci to svoje vlastní pokání bez "ušní" zpovědi (jak ji hezky nazýváš) podceňovat. Každému zkrátka vyhovuje něco jiného. Myslím, že tabitčin kazatel by měl ze mě asi pupínky, neb bych u něho potřebovala řešit furt něco.

Díky za vysvětlení i za moji maličkost Ono je to u nás vlastně podobné - to, o čem mluvíš, děláme taky: soukromé vyznávání, duchovní (pastýřský) rozhovor, "zkoumání srdce" na začátku mše svaté... K tomu ale máme ještě tu ušní zpověď, kterou já osobně považuji za obrovský poklad. Protože katolická církev uchovává apoštolskou posloupnost, platí pro naše kněze "co rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi", tedy i "rozvazování" hříchů. Je to nádhera, když kněz nade mnou vyslovuje slova o odpuštění, smíření a pokoji...

P.S. Pokud se nepletu, i některé evangelikální církve mají ušní zpověď, ale to nejspíše ty "staré", vzniklé reformací.

Moc děkuji za vysvětlení.

To první přijetí milosti a daru spasení pána Ježíše, kdy člověk se rozhodne ve svém srdci následovat jej  doprovází pokání a to u nás ve sboru ( Křesťanská misie) bývá s kazatelem, s modlitbou. Dále já osobně, když mě něco tíží, jdu na kolena a vyznávám. Zpověď jako taková u nás nebývá, ale pokud chci v něčem poradit či nasměrovat, jdu za kazatelem, povykládáme si o té či té situaci, nemám problém říct, že jsem něco neudělala dobře a tak a to je taky osvobozující. Máme velice moudrého kazatele a jsem za něj moc ráda. Jinak pokání ve sboru se děje před každou Večeří Páně, kdy před tímto přijímáním má každý možnost ve ztišení si "prozkoumat"  srdce.

Ano, po svátosti smíření je mi krásně lehce, nejlepší je pocit toho nového začátku s čistým štítem

A vy tuhle svátost přijímáte sami? Omlouvám se za možná hloupou otázku, ale až tak úplně nevím, z jaké církve jsi a "jak to tam máte".

Poslední svátost smíření jsem přijala prostřednictvím úplně cizího kněze a skutečně jsem byla trošku nervozní. Především mě tížil právě ten hluboký pocit viny, že všechno dělám špatně a že jsem vlastně skrz naskrz špatná. Ale ten kněz (a já věřím, že to mluvil Bůh skrze něj) mě neuvěřitelně povzbudil, pozvedl mě... a já jsem opravdu lítala.

já pojem  svátost smíření znám více pod názvem svátost pokání a plně s tebou souhlasím, že po té svátosti se cítím nejlíp. (-:

Víte, kdy se vznáším v oblacích a mám pocit, že opravdu budu lítat, jak je mi lehko bez hříchů? Kdy si připadám opravdu vnitřně krásná? Po svátosti smíření... to je prostě nádhera!

Achjo, už mám zase výčitky, effi.. To mi nedělej. Poslední dobou jsem sama se sebou velmi, ale opravdu velmi nespokojená. A teď mi najednou dochází, že je to špatně! Že jsem vlastně troufalá a nevděčná!

Je to krásné zamyšlení! Děkuji ti za něj a za nový kopanec, který jsi mi v dobrém udělila. Budu o tom hodně přemýšlet a především pracovat na tom, abych Malířovo dílo tolik nekazila.

Moc pěkné zamyšlení! Pesně tak, člověk během života mění ten svůj obraz - "obrázek". Ještě, že máme Pána, kerý nám nabízí možnost, jak ten sůj obrázek dát do původního stavu - pěkně vygumovat špínu a to, co je rozmazané.

Je krásné, že nás od jeho lásky nemůže nic odtrhnout! (Leda my sami)

ty umíš tak světelně, obrázkově   psát o tom, o čem můžeme pak ve světle,  obrázkově   přemýšlet....

No prááávě! Někdy se člověk rád dívá "do zrcadla" a z toho by se fakt nejradši neviděl. A mně tak nějak nově došlo, jak obrovská je milost, že můžu znát toho nejlepšího Malíře, který to se mnou skutečně zkouší znovu a znovu. Ale nezačmárá mě, ale očistí, zkrášlí...

To víš, že někdy sama se sebou žiju docela ráda a někdy si děsně lezu na nervy a jsem na sebe naštvaná nebo ze sebe zklamaná A jsem moc šťastná, že na ty nové začátky znám někoho, kdo umí tu špatnou minulost vždycky vymazat a dát mě zase na nový start ;-) A i když občas něco zvořu, tak mě má pořád stejně rád...