Jedno z posledních zamyšlení tohoto průvodce bych vás ráda vybídla k akci: vyrazte do přírody, dokud je tak krásně! Vezměte děti, manžela, kamarádku nebo aspoň psa a jděte si užít slunečného počasí. Tolik lidí vrčí a brblá, jak je to počasí hrozné, tohle přece není listopad a podobně. No, není to typicky listopadové počasí. Ale změníme něco tím, že budeme nadávat? Navíc když je vlastně venku krásně místo sychrava, proč se zlobit? Já vím, můžete namítnout, že co stromy a půda a podobně... chápu. Ale opravdu to nezměníme. Tak si to pojďme užít! Místo abychom si dělali starosti, co takové "divné počasí" přinese do budoucna, radujme se z něho. Mohlo by nás to něčemu naučit.

Biblický úryvek: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. (List Filipanům 4,6)

Blíží se nám čas "dušiček" a tato doba přímo vybízí k zamýšlení se nad koncem života a věčností. Ať již ve věčnost věříme či ne, jedno je nám všem společné - tento pozemský život jednoho dne pro každého z nás skončí. Někomu dříve, někomu později, nikdo z nás ale neví, kdy to bude. Počítáme ve svém životě s tím, že tento den může být poslední? Že už nemusí přijít žádné zítra, na které tak rádi odkládáme všeliké povinnosti a nepříjemné věci? Zkusme se protentokrát zamýšlet nad tím, jestli jsme připravení na to, že v příští chvíli skončí náš pozemský život. Udělali jsme všechno, co jsme udělat měli a mohli? Urovnali jsme všechny vztahy, které to potřebují? Nebo bychom za sebou zanechali hromadu nedodělané práce, která už měla být hotová, a frontu lidí, kteří už se nedočkají našeho "promiň" nebo "mám tě rád"? A s jakou předstoupíme před Boží tvář? Jsme s Ním smíření, nebo se budeme muset hodně stydět?

Je to těžké téma, ale pro každičkého člověka nevyhnutelné...

Minule jsme se zaměřili na svobodu člověka a jak ctít svobodu lidí kolem nás, dnes bychom v tomto tématu mohli pokračovat trošku jiným směrem. Co s tím, když někdo ohrožuje svobodu nás samotných? Umíme se přiměřeně bránit? A máme se vůbec bránit? Nebo máme do nekonečna nastavovat i druhou tvář a cpát chleba těm, kdo po nás házejí kamením?

Jistě není dobře žít podle Chamurabiho zákoníku "oko za oko, zub za zub", k tomu vás jistě nabádat nechci. Ale stejně tak nepovažuji za správné, abychom se nechali donekonečna urážet a omezovat v pozitivním využívání vlastní svobody. Zkuste se nad tím také zamyslet... Najdete-li ve svém životě místo, kde vás někdo druhý trvale omezuje a vám to není příjemné, přesto jste s tím dosud nic nedělali, zkuste přemýšlet také nad tím, jestli náhodou nenastal ten pravý čas začít se bránit.

Je známé pravidlo, že "svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka". Jde tady o to, aby se předešlo falešným představám o tom, co je lidská svoboda. Často totiž bývá toto slovo zneužíváno k rádoby obhajově všemožných špatností. Proto je nutné i lidskou svobodu nějakým způsoběm vymezit. Mohu se svobodně rozhodovat, ale pouze do té míry, kdy rozhodnutím pro své dobro neomezuji své okolí, nebo snad dokonce druhým neubližuji. Například takový alkoholik - ano, má svobodu ničit si své zdraví nezměrným pitím, ale současně jeho svoboda končí ve chvíli, kdy opileckým chováním obtěžuje své okolí, nebo snad dokonce terorizuje svoji rodinu! Nebo dnes tolik opěvované právo matky svobodně rozhodnout o potratu počatého dítěte. Nezasahuje snad o základního práva nenarozeného dítěte na život?! Našli bychom ale jistě i mnoho méně závažných situací, ve kterých druhé lidi omezujeme nebo jsme naopak omezováni uplatňováním bezbřehé svobody jiného člověka.

Snažme se proto více si uvědomovat hranice svého svobodného rozhodování a jednání, abychom nezasahovali do svobody druhých lidí. A to ve věcech závažných i každodenních maličkostech.

Biblický úryvek: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. (Lukášovo evangelium 6, 31)

K zamyšlení: Nedělej druhým, co nechceš aby dělali tobě. (Konfucius)

Toto téma mám, žel, velmi osobně odžité. Myslím, že dnes už nejsem tak povolná, jako jsem bývala, a že je to dobře. Hned tak nějaký nátlak nebo omezování svobody mě nezaskočí, umím na to reagovat. Pravda ale je, že vždycky takovou situací procházím nerada a vadí mi to. Raději vyhledávám přátele, kteří umí respektovat moje "ne" a další hranice. A myslím si, že najít vždy správnou hranici je někdy HROZNĚ těžké...

Držím palce všem, kteří se s útlakem v různých formách potýkají. A přeji hodně sil, Boží moudrosti, lásky... stále měkké srdce, ale zároveň tvrdé čelo!

Dnes si připomínáme dávného českého knížete Václava a mně to nedá, abych toto zamyšlení nevěnovala tak trochu jemu. Jedna z legend mluví o tom, jak šel Václav do souboje "muž proti muži", aby uchránil smrti či zranění muže ve svém vojsku - proto nabídl "soupeři", že budou bojovat jen oni dva, panovníci. K velkému překvapení všech však k boji nedošlo. Soupeř znenadání před Václavem poklekl a vzdal se. Vysvětlení? Legenda praví, že po bocích Václavových viděl stát Boží anděle. To pro něj byl důkaz zvláštní Boží přízně a ochrany vůči Václavovi. Tolik tedy praví svatováclavská legenda. A já mám pro sebe i pro vás námět k přemýšlení a případně realizaci:

Jak na to, aby i bez nadpřirozených zásahů v podobě andělských zjevení na nás lidé poznali, že nás Bůh miluje?

Budu ráda, když se s námi podělíte v komentářích, na co jste přišli.

Minulý týden jsme načali téma mezilidských vztahů a dnes v něm budeme pokračovat. Zaměříme se však do bližšího okolí, než v předchozím tématu - do vlastní rodiny. V létě jste možná s rodinou trávili více času - na výletech, u vody, na dovolené... Teď, když je léto více méně u konce, počasí už tolik nepřeje trávení času na výletech, se možná situace zhoršila, proto se na společné trávení času musíme více vědomě zaměřit. Co třeba společenské hry? Nebo společné tvoření? Či procházka proměňující se přírodou? Naše děti (případně vnoučata) určitě přivítají podobnou aktivitu s nadšením, snažme se ale zapojit opravdu celou rodinu. Přeji vám k tomu to správné nadšení a hodně radosti a těším se, že se s námi podělíte o to, co jste společně v tomto týdnu prožili! 

K zamyšlení: Láska není dělat něco pro druhého, ale existovat pro druhého. (Marie Svatošová)

Umění přijímat. Zdá se vám toto slovní spojení jako nesmysl? Kdo by neuměl přijímat různá obdarování od druhých lidí! A přesto si dovolím tvrdit, že to často neumíme. Konkrétně v jedné věci jsem si jistá, že mnoho z nás má s přijímáním problém - s přijímáním pomoci.

Není vždycky snadné přijmout pomoc od druhého člověka. Znamená to totiž, že si musíme uvědomit, že na něco nestačíme, že máme v něčem mezery... a to není vždycky snadné. Vyžaduje to kus pokory, přiznat, že bychom se neobešli bez pomoci druhých. I to se musíme učit. A pak je tu ještě jedna strana stejné mince - nejen pokorně přijmout pomoc, ale také přiznat druhému člověku nezištnost. Většinou totiž máme tendenci dělat si hned starosti s tím, "jak já ti to jen oplatím". Bojíme se, abychom nezůstali nikomu nic dlužni. To je do jisté míry dobře, ale neměli bychom to přehánět. Znám paní, která kdyby od někoho dostala dvě jablka, donese mu jich zpátky košík. Dostane-li dárek za stokorunu, má potřebu koupit dárci jiný za pětistovku. I když se jí snaží někdo udělat radost "jen tak", není mu to nic platné. Není to škoda? Sama sobě samou starostí nad "oplátkou" kazí radost z daru a dárci jakbysmet.

Znažme se tedy naučit přijímat s vděčností dary - ať hmotné či nehmotné, a současně rozlišovat, kdy je na místě dárci přijaté dobro "nějak vracet".

Biblický úryvek: Štědře nás obdarovali, a když jsme měli odjíždět, přinesli nám, co jsme potřebovali na cestu. (Skutky apoštolské 28,10)

Děkuji

Nádherné úvahy,které opravdu stojí za zamyšlení.Milovat druhé a rozdat se jim,je opravdu nádherné poslání,ale najít si čas sama na sebe a chvilku dělat sama sobě radost,to je něco,co by asi mělo být zakořeněno v každé z nás.Vždyť si zasloužíme malou odměnu za celodenní shon a starosti.Díky za tyto řádky

Minule jsem vás chtěla naučit myslet sami na sebe. Naučit se milovat sebe sama jako své bližní - tedy přát si stejné dobro, jako druhým, stejně si "sloužit" jako druhým, dopřát si stejný "luxus" jako druhým... Je to nezbytné pro náš život a je to i biblický přístup ke své osobě. Dnes vás chci trošičku přivést k zamyšlení nad tím, proč je tolik důležité chtt pro sebe dobré věci. Představte si, že budete hledat novou práci, nové směřování svého života a zatoužíte stát se učitelem hudby. Vaším snem se stane, učit děti hře na klavír. Jenže - sami na klavír hrát neumíte. Vlohy sice máte, ale někdy v dětství jste je zahodili, protože se vám nechtělo cvičit. Co teď? Odhodit bláhový sen? Ano, to je řešení. Ale je tu i řešení druhé - napnout své síly, sesbírat všechnu svoji vytrvalost a naučit se hrát na klavír tak, abyste pak toto umění mohli předávat dětem. Protože co nemám, nemůžu dávat dál. A tak je to v životě se vším. Tak rádi bychom rozdávali lidem kolem sebe radost, pohodu, klid... ale uvnitř jsme smutní, rozhádaní sami se sebou... těžko pak můžeme druhým poskytovat pravý opak. Tedy - můžeme se o to snažit, ale bude nás to stát tolik úsilí, že padneme.

Hledejme tedy radost a pokoj pro své srdce, abychom pak mohli plnými hrstmi rozdávat.

Biblický úryvek: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. (Janovo evangelium 14, 27)

Možná vás téma pro nový týden překvapí. Mám pro vás totiž připravený další nelehký úkol, který je však možná trošku nečekaný a na první pohled pro někoho nepřijatelný. Moje výzva totiž zní: Mysleme sami na sebe.

Rozhodně vás nechci nabádat k nějakému sobeckému jednání či nelásce vůči druhým. Ba naopak. Myslet na sebe není nic negativního, pokud se to samozřejmě nepřehání. My však povětšinou máme spíše opačnou tendenci - myslet jen na druhé a na sebe zapomínat. Považujeme "myšlení na sebe" za něco špatného, nevhodného, či snad dokonce hřích. Manžel, děti, rodiče, kamarádi, spolupracovníci... na ty všechny myslíme tak nějak automaticky, abychom se postarali, o co máme, nebo raději ještě o něco navíc, často vymýšlíme, co pro ně udělat ještě navíc. Na sebe nám nějak nezbývá čas, nezbývají síly. Nebo si dokonce myšlenky na své dobro vůbec nepřipouštíme. Pokud ale chceme žít zdravě a v radosti, musíme se naučit myslet také na sebe samotné.

Nebudeme-li totiž myslet také na sebe a jen se rozdávat, dojdou nám časem pro rozdávání se síly.

Biblický úryvek: Miluj bližního svého jako sám sebe! (Markovo evangelium 12,31)

Pěkné zamyšlení.

Dovolím si podělit se o jednu zkušenost. Kamarád kdysi učil děti - volnočasový kroužek. Někdy měl náladu pod psa a vůbec se mu nechtělo jít do třídy a "učit". Překonal se, nasadil úsměv, žertoval s dětmi, děti se rozzářily, měly radost, vymýšlely legrácky a za chvíli i kamarád měl dobrou náladu. Tu trošku úsměvu, co předal dětem na začátku, děti "rozmnožily" a předaly dál, všem okolo.

Nevím, zda by to takhle šlo i s dospělými. Ale s dětmi to někdy jde - dát jim to, co sami nemáme.

Ano, to je krásné. Paradoxně se někdy sama u sebe setkávám s tím, že sama hledám pokoj a požehnání, teprve když se chystám k někomu, o kom vím, že bude kousek dobrého potřebovat. Vlastně tak hledám sama vnitřní klid až kvůli druhým - a tak by to jistě být nemělo.

Na druhou stranu, když o pokoj nepožádám před takovým setkáním, ale snažím se pomáhat z vlastní síly, tak je to většinou katastrofa. Takže - asi dobře, že aspoň kvůli druhým hledám ztišení u Boha. Ale asi by nebylo od věci, pečovat i trošičku víc sama o sebe

Předchozí téma:

V tomto týdnu navážeme na ten předchozí, kdy jsme si dali za úkol mluvit spolu. Dnes vás chci vyzvat, abychom pokročili ještě dál. Mluvme spolu i o nepříjemných věcech. Neschovávejme si to nepříjemné v sobě, ale pokusme se to vyslovit a případně řešit rovnou. Tyto věci mají totiž jednu protivnou vlastnost: rostou. Všimněte si, že problémy, které je potřeba řešit, ale my je přesto držíme v sobě, se nafukují jako míč, nabalují na sebe další a další naše pocity a dojmy, často nepravdivé. A když pak prasknou, všechna ta nabalená "špína" se rozprskne kolem a je zle. Hůř, než kdybychom vyšli s problémem na světlo hned. Problém, o kterém se mlčí, se v drtivé většině opravdu neztratí, ale naroste do mnohem větších rozměrů. Snažme se tomu tedy zabránit tím, že se naučíme spolu o nepříjemných věcech mluvit a problémy řešit. Možná to pro někoho bude těžké, někdo možná uvidí, že na to ještě není připravený. Chce to cvik. Ale nevzdávejme to.V tomto týdnu navážeme na ten předchozí, kdy jsme si dali za úkol mluvit spolu. Dnes vás chci vyzvat, abychom pokročili ještě dál. Mluvme spolu i o nepříjemných věcech. Neschovávejme si to nepříjemné v sobě, ale pokusme se to vyslovit a případně řešit rovnou. Tyto věci mají totiž jednu protivnou vlastnost: rostou. Všimněte si, že problémy, které je potřeba řešit, ale my je přesto držíme v sobě, se nafukují jako míč, nabalují na sebe další a další naše pocity a dojmy, často nepravdivé. A když pak prasknou, všechna ta nabalená "špína" se rozprskne kolem a je zle. Hůř, než kdybychom vyšli s problémem na světlo hned. Problém, o kterém se mlčí, se v drtivé většině opravdu neztratí, ale naroste do mnohem větších rozměrů. Snažme se tomu tedy zabránit tím, že se naučíme spolu o nepříjemných věcech mluvit a problémy řešit. Možná to pro někoho bude těžké, někdo možná uvidí, že na to ještě není připravený. Chce to cvik. Ale nevzdávejme to.

V jednom z nedávných témat jsme se zaměřili na ticho, zvláště tedy na vnitřní ticho. Dnešní téma může na povrch vypadat, jako by se s tím vylučovalo. Ale je to jen zdání. Dnes vás totiž chci vyzvat k opaku - k mluvení. Nebude to však nějaké bezduché tlachání, nýbrž mluvení velmi důležité a pro náš život podstatné. Jistě mi dáte za pravdu, že kvalitní vztahy mohou vznikat jen tam, kde spolu lidé mluví - o důležitých věcech, o svých pocitech, o svých zájmech, prožitcích... Pokud tato vzájemná komunikace chybí, nemůže vzniknout kvalitní vztah, resp. takový vztah pomalu upadá, vytrácí se. A pak stačí dvě tři věty, které díky předchozí špatné komunikace nemusí být  pochopeny, a problém je na světě. Bublina se nafukuje a je velmi těžké najít nástroj, kterým by se dala propíchnout, aby splaskla. A nebo je tu druhá možnost - vzájemná komunikace se pomalu stává nemožnou. Můžete se dostat do stavu, kdy už spolu mluvit ani neumíte. Nedokážete se sdílet. A to už je počátek konce vztahu.

Proto moje výzva tentokrát zní: Mluvme spolu. O věcech podstatných i nepodstatných. Trénujme se ve vzájemném sdílení, mluvme a naslouchejme si. Pěstujeme tak vztahy - ony totiž potřebují naši péči jako ta nejvzácnější květina a vzájemné sdílení je vláhou a výživou vztahů. Necháte-li tuto rostlinku přeschnout, už se nemusí podařit ji zase vzkřísit.

K zamyšlení: Čím více způsobů sblížení dokážete najít, tím silnější bude vaše láska. Sdílení by mělo zahrnovat všechny oblasti života – volný čas, činnosti, starosti a zájmy, nápady a nejtajnější myšlenky, duchovní život, rodinné cíle atd. Sdílení vyžaduje ochotu dávat se partnerovi, naslouchat mu a během společného života rozvíjet schopnost citlivě si uvědomovat okamžiky, jež nabízejí možnost prohloubit vzájemnou lásku. (Dr. E. Wheat: Jde to vůbec?)

Biblický úryvek: Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (Matoušovo evangelium 23,2)

U nás v širší rodině jsou lidé, kteří nechtějí o problémech mluvit. Ale nezůstávají v nich, jen si je prostě řeší vždycky sami v sobě. Pro mě je to hrozný nezvyk. A když jsme měli konflikt, tak mi to bylo i dost nepříjemné. Potřebovala jsem tak nějak "pročistit vzduch", ale bylo to jen k horšímu, bylo vidět, že druhá strana nechce nic slyšet, nechce nic řešit, že se chce konfliktu vyhnout... Vyřešila jsem to aspoň dopisem, a napříště jsem viděla změnu v chování (myslím, že se mi podařilo něco vysvětlit a taky se omluvit). Ale z druhé strany k žádnému "dořešení" problému nedošlo.
Už jsem si zvykla, že to tak je, a nesnažím se nikoho předělat. Ale příjemnější mi je určitě normálně si všechno vyříkat a reálně se smířit. Nahlas I když je to v tu chvíli nepříjemné, ale do budoucna to krásně pročistí vztah.

Takže ano, já jsem pro milou, laskavou, i když někdy nepříjemně otevřenou upřímnost!

Když jsem vkládala na Mařinku nový fejeton Magdy Hauserové, okamžitě jsem měla jasno, o čem bude téma pro další (tedy tento) týden. Nebudu ho znovu vkládat i sem, ale pokud jste jej ještě nečetli, přesměruji vás na článek s názvem Pošli to dál.

Myslím, že po jeho přečtení vám bude nový úkol zcela jasný: Pojďme tento týden poctivě hrát hru Zastav to! Věřím, že když na to budeme opravdu myslet a vědomě se o to snažit, dostane se nám do krve natolik, že se stane naší oblíbenou hrou a na hru Pošli to dál dočista zapomeneme.

Biblický úryvek: Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (List Římanům 12,10)

Tentokrát bych vám chtěla nabídnout jako téma týdne TICHO. Jsme neustále obklopení množstvím zvuků a nemáte-li to štěstí, že bydlíte na samotě u lesa, je těžké jim nějak uniknout. I v tom největším hluku je však možné si zachovat vnitřní ticho. Jistě, chce to trénink, ale stojí to za to. Dokázat být chvíli sám se sebou v tichu svého srdce, to je velké osvěžení v běhu všedních dní, které bychom si měli dopřát aspoň jednou denně. Pokud se nám k tomu podaří vytvořit podmínky tím, že si zajistíme i tiché prostředí, tím lépe. Budeme-li se ale snažit, můžeme takové tiché chvilky prožívat klidně i v přeplněné tramvaji nebo v čekárně u lékaře.

Pokusme se tedy trénovat vnitřní ztišení. Kdo ví, co všechno v takových chvílích můžeme ve svém srdci nalézt.

Sestoupit do ticha svého srdce může být první krok k setkání s Bohem.

K zamyšlení:

Řeka, jež lesy protéká,
zná ticho, po němž toužím.
Jak podél snu, jen z daleka,
jak káně nad ní kroužím

a v duchu hladím pohledem
tekuté její údy.
Jednou tam spolu odjedem.
Nevím kam, nevím kudy.

Ale to ticho čeká již,
své harfy pro mne ladí.
To ty je hudbou napájíš
z bezedné studny mládí.

Oblaka jako před věky,
oblaka jako včera.
To sněží věčnost do řeky,
jež nikde nevyvěrá,

jen lesy, lesy protéká
a lesům dává růsti.
Unese i tvář člověka.
A jednou v moře vústí.

Slyším to ticho, kdy jen chci.
A slyším ticho hříbků.
Jsou to mí dávní blíženci
a též sní o polibku.

V něm báseň beze slov se rdí,
v něj duše lásky vústí.
Vidíš ta nová souhvězdí
z polibků ticha růsti?

Přeorán, obnoven a čist,
nad řekou mezi lesy…
Toužím jak utržený list
probdít noc pod nebesy.

Ty hvězdami je napájíš
v hlubokost nedohlednou.
Ticho, ach ticho! Čeká již.
Mlčet to ticho ve dvou!

Mlčet to ticho, jen my dva,
tak bezpečně a čistě,
jak stvořila je slova tvá
v tvém předvčerejším listě.

(Václav Renč)

Biblický úryvek: (Ježíš) vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. (Matoušovo evangelium 8, 26)

Děkuju za tyto slova....

 Výstižné, krásné a Bohu díky, žes to tak krásně napsala

Rojí se mi v hlavě témata a ne a ne vybrat to pravé. Myšlenky se honí hlavou, ale žádná ne a ne se prosadit. Jaké by mělo být téma tohoto týdne? Opravdu mi žádné z těch témat nepřipadá pro tento týden jako ulité. Tak nevím. Už už to chci vzdát, když v televizi náhodně zaslechnu zprávu o jakési nové metodě "podvázání" žaludku. Ne, nebudu psát o podobných zákrocích, nebojte se. Ale při té reportáži se mi vybavila moje kamarádka Martina. A téma je na světě: ŠTĚSTÍ. Jak souvisí "podvázání" žaludku, Martina a štěstí? Hned vám to prozradím.

Martina se vdávala až po třicítce, za dva roky se jí narodila první dceruška a protože s manželem toužili po více dětech, snažili se pilně dál. Ale malá Martinka už chodila do školky, pak nastoupila do první třídy, a miminko pořád nikde. Vzhledem k tomu, že velká Martina patřila vždycky do vyšší váhové kategorie, doporučili lékaři podstatné snížení hmotnosti, aby se zvýšila pravděpodobnost otěhotnění i donošení dítěte. A aby měla Martina podporu, odeslali ji k lékařce, která se nadváhou zabývá. Když mi pak Martina líčila, celá nadšená, jak jí hned při prvním sezení lékařka nabídla možnost "podvázání" žaludku, udělalo se mi poněkud nevolno. Snažila jsem se naznačit, že to nemusí být nejlepší nápad, ale Marťa byla jako v tranzu - lékařka ji naprosto odzbrojila větou: "Uvidíte, že pak budete šťastná!" A Martina skutečně uvěřila. Jakýkoliv protiargument o tom, že přece nemá tak hroznou nadváhu, aby byl nutný takový zákrok, byl zbytečný. Neviděla, neslyšela, jen se těšila, jak snadno zhubne, rychle otěhotní a BUDE ŠŤASTNÁ. Jsou to dva roky. Martina po operaci skutečně rychle zhubla. Ale kýžené těhotenství se stále nedostavuje. Čtyřicítka už je tady, další dítě nikde, zato zklamání se dostavilo spolehlivě. Ten pocit skoro až zrady Martině vůbec nezávidím.

Proč vám to vyprávím? Všimla jsem si, jak často vkládáme své naděje na štěstí do něčeho, co nám je nemůže zajistit. Nechceme přijmout život takový, jaký je, a snažíme se za jakoukoliv cenu dosáhnout svého - abychom pak většinou zjistili, že jsme toho vytouženého štěstí stejně nedosáhli. Zkusme si proto tento týden více všímat toho krásného, co nám život přináší, a hledat v tom štěstí, místo abychom se snažili vydupávat si ze země to, co jsme si umanuli.

K zamyšlení: Není umění dělat se zalíbením věci, které nás těší, ale je umění najít zalíbení v činnostech, které nás nebaví. (Albert Schweitzer)

Biblický úryvek:

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja. (Žalm 113)

Máj není jen lásky čas - v první polovině května si připomínáme osvobození naší vlasti. To, že kolem nás nezuří válka a žijeme v míru, už pomalu považujeme za samozřejmost. Ale není tomu tak. Pravda, válka byla už velmi dávno. Ani veteránů už dnes mnoho nežije. A tak si ani nedovedeme představit, že by se naše životy mohly odvíjet jinak, bez míru, bez svobody... Pravda, někde ve světě se válčí, ale to je všechno daleko. Ano, naše doba má také své potíže a krize, pokřivenou morálku, spoustu komerce, o politice nemluvě. Ale co je to proti válce! Vždyť se vlastně máme báječně!

Jednou jsme se o tom bavili s manželem. Ten mě upozornil, že Evropa málokdy za svou historii prožila období míru více než jednu generaci. A nezažít válku generace dvě, to už se dá považovat za zázrak. Vlastně máme veliké štěstí, pokud se nás boje přímo netýkají. To mi poskytlo nový pohled: ŽÍT V MÍRU VŮBEC NENÍ SAMOZŘEJMOST! Naopak - je to veliká milost! Myslím, že díky tomuto poznání mohu za mír děkovat na modlitbách mnohem vroucněji. A ještě něco. Za to, abychom mohli žít v míru, někdo zaplatil vysokou cenu. Spousta vojáků prolilo krev, aby nám vydobyli svobodu. Mnozí z nich se dokonce přihlásili dobrovolně, protože nemohli strpět pohled na bezpráví a jen tak nečinně přihlížet. Mnoho se jich domů už nevrátilo...

Myslím, že je jen dobře, když si jejich jména stále připomínáme. Kdyby někdo z mé rodiny položil život za něčí svobodu, nechtěla bych, aby se na jeho oběť zapomnělo. Jména hrdinů mi třeba nic neříkají, přesto jsem těmto "neznámým" vděčná. Každý z nich nějakou měrou přispěl k tomu, že můžeme žít vcelku spokojený život.

A proto tedy: Buďme vděčni. Jednak lidem, kteří za náš mír bojovali. Jednak Bohu, že nám dal milost narodit se zrovna v Čechách a žít v míru. Není to samozřejmost...

Hanka Kalašová

Biblický úryvek: A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. (List Kolosanům 3,15)

Bohužel se mi povedlo nenávratně smazat předchozí téma, ale snad si ho přečetl každý, kdo potřeboval

Krásné zamyšlení Máme se krásně... jsme vděční za život v míru? Je to opravdu nepředstavitelné, čím naši předci museli projít a my...?

Díky za zastavení

K tématu na 16. týden tohoto roku mě přivedly narozeniny našeho magazínu, přesněji řečeno reakce čtenářek např. TADY, ale i soukromně mezi čtyřma očima či dvěmi klávesnicemi. Všechny ty krásné ohlasy mi totiž připomněly, jak důležité je druhému říct, co pro nás znamená. Pravidelní návštěvníci nemohli jistě přehlédnout určité technické problémy, které Mařinku provázely v posledních dnech, a musím přiznat, že nás opakující se obtíže připravily o mnoho sil a elánu. A pak to přišlo: velká dávka drogy zvané zájem a pochvala. Tak jsem stála před Hospodinem a děkovala za všechny ty báječné lidi, kteří nelitovali slov a aniž by tušili, v jakém rozpoložení se nacházíme, nás velmi povzbudili svými přáníčky a hezkými slovy na adresu našeho magazínu. Za ty, kteří nás takto povzbuzují průběžně po celou dobu. Za ty, kteří nabídli pomoc, myslí na nás... Díky tomu mi došlo, kde mám mezery - kolikrát jsem nepovzbudila lidi kolem sebe, když to potřebovali, jak často přehlížím situace, kdy někdo potřebuje pár hezkých slov. A úkol na tento týden byl na světě: snažme se více vnímat rozpoložení svých blízkých a nešetřeme slovy uznání a povzbuzení, snažme se přinášet světlo tam, kde to vypadá na nezadržitelné stmívání.

K zamyšlení: Přesný význam slova "povzbuzení" znamená "naplnit odvahou". Skrytý talent vašeho partnera utopený v jeho nejistotě, čeká možná na vaše slova povzbuzení. Povzbuzení vyžaduje schopnost vcítění a nazírání světa z perspektivy vašeho partnera. Nejdřív musíme pochopit, co je podstatné pro něj. Jsou to slova jako: "Rozumím ti. Záleží mi na tobě. Jak ti s tím můžu pomoct?" (z knihy Gary Chapmana Pět jazyků lásky)

Biblický úryvek: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: Neboj se, já jsem tvá pomoc. (Iz 41,13)

Effi, také jsem to tak vnímala jako obrovskou "šťávu", takže tímto znovu děkuji všem čtenářům, kteří nás podpořili. A taky Tobě, že věrně píšeš každý týden zamyšlení do průvodce

Díky i za nové téma na tento týden - to je zase o něčem jiném, ale i o takových tématech je třeba mluvit, přemýšlet...

Oběť. Myslím, že není jiné téma, které by se tolik hodilo pro tento týden. Prožíváme Svatý týden, ve kterém si křesťané připomínají umučení Pána Ježíše Krista. Věříme, že Jeho oběť nás zachránila z moci hříchu a otevřela nám cestu k nebeskému Otci. Krátce před tím, než byl pro nás ukřižován, dal nám příklad, jak si máme vzájemně sloužit a pomáhat. I v tom může a má být kus oběti pro druhé lidi. Pomáhat druhému v tom, co mě těší, baví, co dělám s potěšením je jistě dobré, ale jít v pomoci dál, tedy až tam, kde mě to stojí sebezapření, do toho už se nám často nechce. O to větší však má potom takový skutek význam pro nás samotné. Obětováním se pro druhé rosteme. Přitom vůbec nemusí jít o skutky velké v lidských očích! Stačí jen vstát a uvařit manželovi/manželce čaj, i když se nám zrovna tolik nechce... Z malých sebezapření se teprve mohou rodit velké činy. Všechno chce trénink. Zkusme tedy začít od těch nejmenších obětí, abychom v čase příhodném byli připraveni učinit, co je potřeba.

K zamyšlení: Anglické děti jsou ochotny přinést oběť mlsu, aby indiánské děti mohly dostat chléb. Německé děti se umějí odříkat, aby se malomocným dětem dostalo dost vitamínových přípravků. To jsou cesty, jak se učit lásce. Až děti vyrostou, budou vědět, co je to dávat. Dávat musí vždycky bolet. (Matka Tereza) 

Biblický úryvek: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (list Římanům 12,1)

Effi, díky za téma. Právě trochu "bojujeme" s dcerou - jak ji naučit, že nemá ve všem pravdu a přijímat jiný názor či porážku.  Ona skoro každou větu končí "...,že jo?" a zatím v podstatě odmítá uznat, že někdy ne (trochu to má po dědovi, ale ten už má přecejen víc zkušeností než 5-leté dítě). Tak v tom hledáme moudrost, jak na to.