Roční období v životě - podzim a zima

O jaru a létu v přírodě i v lidském životě jsme si povídali v minulém článku, a tak by se mohlo zdát, že máme to nejlepší za sebou. Ovšem i podzim a zima mají své krásné kouzlo. Pojďme tedy dnešním článkem společně odhalit i jejich tajemství. 

Podzim
V přírodě
Začalo období sklizně. Ženci už vyjeli do polí sbírat úrodu, aby jí mohli naplnit stodoly až po okraj. I houbaři zažívají pravý ráj. A nejen oni, i zvířátka si chystají zásobu na dlouhou zimu. Všude kolem nás se barví příroda do oslnivé záře, až oči přechází. Zemi často skrápí vydatné podzimní deště. Spolu s tím ovšem přichází i období smutku a nostalgie. Ráno se budíme do husté mlhy. Spadané listí začíná tlít, aby přineslo úrodu příštímu jaru. Ptáci odlétají na jih a jiní přilétají. Všechno v přírodě dokončuje poslední přípravy k zimnímu odpočinku.

V životě člověka
Tempo našeho života se zpomaluje. Už nemáme tu sílu ani výdrž, co dřív. Možná se začínají ozývat první zdravotní problémy a omezení. Víc než dřív si uvědomujeme blížící se stáří a konec pozemského života.
Přesto i v podzimu života je možné najít spoustu krásy. Radujeme se z velké rodiny svých potomků a užíváme si přízně vnoučátek. Oč náročnější je naše tělo, o to otevřenější máme mysl. Svou moudrost a trpělivost čerpáme ze životních zkušeností, kterými jsme si prošli. Slevujeme ze svých nároků, náhle jakoby opravdu nezáleželo na ničem víc, než na lásce, zdraví, a trochu toho pohodlí.

V životních situacích
Projekty se chýlí ke konci. Téměř všechno je hotovo. Na jednu stranu se radujeme z vykonané práce a z výsledků našeho úsilí. Na druhou stranu možná stojíme před otázkou, co bude dál, na co se teď zaměřit. Budoucnost už není tak zřetelně před námi, ale jakoby zakrytá mlžným závojem.
Naše víra v Boha je stabilnější, než kdykoliv dřív. Ale není to díky prvnímu nadšení. Ani díky sebevědomí ze zralosti a vědomostem. Naopak. Uvědomujeme si velmi dobře své chyby, a dobře víme, že nebýt Boha, byli bychom ztraceni. Spoléháme jen na Něj, a z toho pramení naše jistota spasení. Radost, kterou prožíváme při chválách a uctívání, je tišší než dřív, ale pevná a opravdová. Z našeho nitra totiž stále vyvěrá ten pramen, ze kterého se kdykoliv můžeme napít.

Zima
V přírodě
Venku mrzne. Aby nám  nebyla zima, musíme se opravdu teple obléct. Dny jsou krátké a noci dlouhé. Aby zvířátka přežila, uložila se k zimnímu spánku. Aby rostlinky nepomrzly, sníh je obalí svou peřinkou. Na dlouhou dobu vévodí všemu bílá barva – možná fádní a vybledlá, ale přesto nádherná ve své ledové kráse. A světe div se – vědci tvrdí, že v bílé se ve skutečnosti odrážejí všechny ostatní barvy. Kdyby nic jiného, k radosti mi stačí, že bílá prosvětlí jinak tmavé a zamračené dny, a nahradí tak nedostatek slunečního svitu.
A zemědělci? Ti si odpočinou od práce na poli – jedině v tomto ročním období mají čas na trochu oddechu a na svou rodinu. A zatímco se vyhřívají doma u pece, radují se, že příroda dělá své. Čím delší a mrazivější je totiž zima, tím úrodnější bude přes rok půda. Ne nadarmo tvrdí lidová pranostika, že únor bílý pole sílí.

V životě člověka
Z počátku krásné, ke konci možná těžké stáří dospělo svého zenitu, a po něm přišla mlčenlivá paní smrt. Z ní máme asi všichni trošku strach, nebo alespoň z umírání. Na první pohled působí skon samotného člověka či druhých tak nějak bezvýchodně, definitivně, smutně. Ale nenechme se zmást – ve smrti je přece i naděje a dotek věčnosti. Sama jsem to k vlastnímu překvapení zažila po smrti babičky; několik týdnů jsem se nemohla zbavit mnohem hlubšího vědomí nebeského života, a z této perspektivy jsem prožívala svůj každodenní život. K podobnému doteku nebes může dokonce dospět i sám umírající. Jeden můj přítel pracoval u stárnoucích lidí, a několikrát byl svědkem krásného prozření, vyjasnění mysli, smíření se životem i s Bohem – u lidí pár dní či hodin před smrtí. A tak si říkám, že možná i ve smrti se odráží vlastně celá krása a Boží blízkost, stejně jako se v krystalcích sněhu třpytí všechny barvy spektra...

V životních situacích
Úkoly jsou dokončeny. Před námi je období ticha a odpočinku. Máme čas zahledět se sami do sebe, hledat Boží tvář, zpytovat své nitro...
Nebo prožíváme těžkosti, trápení, procházíme různými zkouškami, častokrát až za hranice našich sil (nebo tak to alespoň vnímáme). Ale právě skrze bolest se obrušuje naše povaha, stáváme se citlivějšími, trpělivými, získáváme moudrost a životní zkušenosti. Kromě toho, právě v trápení můžeme o to silněji poznat hloubku opravdového přátelství i zvláštní Boží blízkost, jak ji většinou nevnímáme nikdy jindy. A tak, oč prožíváme těžší zkoušky, o to silněji vnímáme lásku a zájem – ať od lidí nebo přímo od nebeského Otce.

Věčný koloběh
A stejně jako v přírodě, i v životě se po zimě můžeme těšit na příslib nového jara, které přináší naději; na rozkvět léta s přídechem nekonečných dálek a dozrávání; na zářivý podzim, plný úrody a barev; i na ticho zimy se sněhovou peřinou, která chrání rostlinky před pomrznutím. A i když je na zemi život ve všech formách nedokonalý a porušený, přece je v něm úžasný řád a ve všem fungují moudré zákony, vložené Stvořitelem.

Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.  (Řím. 1:19-20a)