Postit se ze zvyku?

Hana se ke mně hrnula způsobem, který v jejím podání jasně říká, že mi nese nějakou "strašnou zprávu". A nemýlila jsem se. Dříve, než jsem ji stihla alespoň pozdravit, na mě tu hrůzu vychrlila: "Představ si, že u nás v závodce jsou zítra na výběr dvě jídla s masem! Chápeš?! Na popelec si můžeme dát buď řízek nebo játra na cibulce!" Přiznám se, že mě toto sdělení skoro rozesmálo. Ne obsahem samotným, ale způsobem jak a hlavně kým mi bylo sděleno.

To byste Hanu museli znát. Je to žena fortelná, ke každé práci se má, všechno zvládá (v tom ji moc obdivuji, protože jsem přesný opak), ale na druhou stranu těžko vychází s lidmi blízkými i cizími. Všechny kolem sebe se snaží přesvědčit, že ona ví všechno nejlíp a nikdy nechybuje. Těžko říct, odkud takové jednání u Hany pramení, ale dost lidí tím trápí. Jiní, jako třeba já, si už zvykli a berou ji s rezervou.

Jak to ale souvisí s problémem popelečně-středečního oběda? Hana totiž o sobě tvrdí, že je věřící, a je přesvědčena o tom, že našla tu pravou míru, aby víře docela nepropadla. Ona totiž (podle vlastních slov) není žádná fanatička, takže jí nikdo nebude mluvit do toho, jak má žít, co má a nemá dělat - tím méně církev. Do kostela nechodí, protože tam podle ní chodí jen pokrytci, nemodlí se, protože na to prý nemá čas. Bibli nečte, protože jsou to stejně jenom báchorky. Když se jí (trochu škádlivě) zeptám, na čem tedy stojí její víra, z vážnou tváří mi vysvětlí, že má doma růženec po babičce a obraz sv. Barbory, který dostala od biřmovací kmotry. Ano, ano, Hana je pokřtěná i biřmovaná, byla "u přímání", jak s oblibou zdůrazňuje, a podle vlastních představ má nadosmrti o štěstí postaráno. I když ne tak docela. Ještě nějaké podmínky splnit musí, aby Pánubohu ukázala, jak je duchovně na výši a jak si dokáže "vysloužit nebe": musí poctivě držet půst na popeleční středu a na Velký pátek nekopat na zahradě! To je ta poslední třešnička na dortu, kterou prokazuje Pánubohu velkou službu.

Uff, možná si se mnou ztěžka vydechnete a možná se se mnou zamyslíte nad tím, jak jí pomoct pochopit...

K čemu by nám prospěl i ten nejpřísnější půst, pokud mu nedáme duchovní rozměr? Budeme-li se postit proto, že se to tak dělá, že to tak církev učí, že nás to tak naučili rodiče, nikomu tím neprospějeme. Můžeme si sice říct, že jsme vážně dobří, že jsme to vydrželi, to nás ale k Bohu nepřiblíží. Jen přiživíme svoji pýchu a představu své vlastní síly a dokonalosti. Jak ale dát svému půstu pravý smysl? Jak se správně postit? Přemýšlím, co Haně odpovědět, aby aspoň trošku pochopila, co vlastně znamená "postit se"...

Hana mezi tím nepřestává žehrat na vedoucí jejich závodní kuchyně: "Ona vůbec neví, co se sluší a patří... To nemohli uvařit třeba buchtičky s krémem? Na ty bych zrovna měla chuť!" 

Tak to by byl prima půst! Nedám si maso, když je "zakázané", ale pochutnám si na něčem jiném, stejně oblíbeném. Hmmm, tudy cesta nepovede, to je celkem jasné.

"Už aby byl čtvrtek," zachytila jsem další větu z Hanina vodopádu slov. "Ať už ten blbý den máme za sebou, viď?" Upřený pohled jejích očí se dožadoval mého souhlasu. "Zas mi bude večer pořádně kručet v žaludku."

Aby to rychle uteklo? Hlavně abychom ten půst přežili a byl rychle za námi? Jaký by pak ale měl smysl? A nemělo by nám během půstu především "kručet v srdci"? Nemělo by nás odříkání tělesných záležitostí vést k hlubšímu sestupu do vlastního nitra a větší touze po Bohu? Prázdný žaludek nám může svým způsobem pomoci všimnout si prázdnoty srdce, ze kterého jsme Boha vystrnadili přílišným zájmem o věci tohoto světa. Odřeknutí si čehokoliv, co je nám příjemné, nám může pomoci uvolnit v našem životě místo pro toho, který je Dárcem a Pánem života.

"Hani, a nebylo by nejlepší vzít si na středu dovolenou? Nemusela bys do práce, slupla bys ráno prášek na spaní, celý den hezky prodřímala a ani bys nepoznala, že se postíš," přerušila jsem s úsměvem a ironií v hlase na její monolog na téma řízky a popeleční středa. A kupodivu se mi skutečně její projev podařilo zastavit. Hana se na mě dlouze mlčky zadívala (v jejím případě to znamená asi desetivteřinové ticho) a pak se rozzářila: "No ale to je skvělý nápad!" A se slovy "zkusím zavolat mistrové, jestli mi dá dovolenou" začala překotně prohrabávat kabelku, aby vylovila mobil...