Něco o očišťování

k tomu co jsem napsala před chvilkou. Pokud se dá odvolat na Matouše 5,21-26, toto přirovnání k vězení chápu jako vězení ve smyslu, že zatím člověk-duše z něj nemůže odejít, dokud nebude očištěna, do nebe.Jako místo kde zatím je. A né vězení ve špatném smyslu jako jsou vězení pozemské. V pozemském vězení asi moc lásky nenajdeme. Kdežto očistec vnímám jako něco, co bylo stvořeno z velké lásky k nám, jako místo, kde duše už vidí celý svůj život, vidí v čem se ještě neočistila na zemi, a protože už poznala PRAVDU, už ví, že do nebe nevejde nic nečistého a tudíž pokud by nebyl očistec, nemohla by nikdy vejít do nebe. Takto má duše na tomto místě naději na nebe i když si ho v okamžiku smrti nezasloužila. A v poznání tohoto, duše ráda přijímá očistec a těší se už do nebe.

Já to chápu takto - očistec, nebe, peklo - to není místo, kam se dá jít, to je stav duše. Takže terminologie "jít" ne poněkud zavádějící

Pak souhlasím s effi - u Boha není čas. Není žádné včera, dnes, příští rok, Je jen teď. Nemůžeme říct, tak ty budeš v očistci 5 minut, ty týden atd.

A očistec (to slovo se mi osobně nelíbí) = očišťování.

Dobu očišťování vnímá jako stav duše, která strašně moc chce jít za Bohem, ale má v sobě pořád ještě nějaký blok. Nemůže se Bohu úplně vydat. Znáte to, i když se chcete úplně vydat, někdy zbydou v srdci takové nějaké strachy a bolesti (například), které si člověk (někdy i jen podvědomě) nechává pro sebe a nemůže / nechce je vydat a úplně a bez výhrad se Bohu dát k dispozici.

A to člověka od Boha vzdaluje. Doba očišťování je dobou touhy po Bohu. Až je člověk zcela schopen říct Bohu své Ano a v jeho srdci už nejsou žádné překážky, bolesti, pak teprve přije duševní stav "nebe" = dokonalé spojení s Bohem, přebývání v Něm, oddání se Jeho lásce.

Takže to nejde chápat jako místo, kam jdeme a odkud přijdeme do nebe. Není to žádný trest za nedokonalosti. Tento stav si člověk způsobuje sám, že mnohdy Boha vědomě odmítne, nechává si svá zranění pro sebe, nenechá se Bohem léčit či si libuje ve svých zraněních.

Přijde mi, že slovo očistec je už tak "omlené", že už je pro hodně lidí zavádějící. Nejde o pochvaly, tresty, strašení peklem, očistcem atd. Jde přeci o lásku k Bohu a Boží k nám. Jde o naše rozhodnutí Boha milovat a chtít s ním být. Jde hlavně o lásku...

Já na očistec věřím, přijde mi i logický. Je o něm i něco v Bibli, i když se to musí "rozkódovat". Nebo jak si vy kteří na očistec nevěříte, vysvětlujete Ježíšova slova u Matouše 5,21-26 ?

A hlavně poslední věta 26 : "Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře" .    Nevyjde z vězení dokud nezaplatí. O jakém vězení Ježíš mluví ?

Pokud jde o to, jestli si to s námi Ježíš "vyřídí jednorázově", nebo to bude nějaká doba očišťování... Je tu jedna zásadní věc: u Boha není čas. To je situace, kterou si my ani nemůžeme umět představit, anžto jsme v představách omezení jen tím, s čím máme zkušenost

 - z pohledu historického: 

Myslím, že hned v rané církvi bylo téma očistce aktuální, již v Bibli máme zmínky od apoštola Pavla, že v církvi byly jisté věroučné otázky řešeny různým způsobem. Apoštol nabádal sbory, aby v méně podstatných věcech věrouky nebrojiy  sbory a různé tradice proti sobě, ale aby všichni v kristu nesli radostné poselství evangelia. (církve řešily, který den budou světit, zda sobotu či neděli atd.) 

Myslím si, že byly  již tehdy 2 přístupy:

a) Bůh svrchovaný a milující, který řeší posmrtné věci jednorázově - tato představa vyhovovala více reformovaným s jejich požadavky na svatý život a nápravu církve a ne na řešení, že se nešvary řešit nemusí, poněvadž se to v očistci dotáhne. (souhlas s nešvary církev ovšem vyjadřovala pouze v době řekněme předreformační - dnes je v této věci katolická církev velmi pokorná a odpovědná)

b) Bůh svrchovaný a milující, který řeší posmrtné věci s určitým časovým rozměrem

Tato představa za b) asi vyhovovala více křesťanům, kteří silně prožívali např. to, že jejich nepokřtěný partner umřel dle tehdejší věrouky odloučený od Boha, dokonce v Bibli je i zmínka, že se za mrtvé dávali křtít - to už se dnes asi neděje nikde, nicméně dá se říci, že v představě očistce jako nemocnice atd. vlastně je to řešení, jak to vyřešit s někým, kdo dle oficiálního učení zemřel v hříchu.

Církev se postupně k očistci jako věroučné kapitole přiklonila celkově. Nabalila na to ve středověku celý finanční apod. systém, za což ji její vlastní kněží (pozdější reformovaní) silně kritizovali. Katolická církev tehdy vyvíjela na věřící v souvislosti s rekatolizací a propojením s panovnickými zájmy poměrně silný nátlak na svědomí v konkrétních velmi zjednodušených otázkách (očistec k tomu také patřil) na každého občana na daném území - tento nátlak na svědomí se což se dnes již naštěsí dávno neděje a papež Jan Pavel 2. se v těchto omylech nátlaku na svědomí za katolickou církev jasně omlouval.

Postupně se katolická církev od odpustků v té středověké formě odpoutala, a ponechala si udělování odpustků (nikoliv pro sebe, ale pro již zemřelé) na takové rozumné případy - návštěva hřbitova s modlitbou, zpověď, návštěva poutního místa apod. To už je takové přijatelnější.

Z pohledu mne osobně:

Připadá mi očistcový systém za trochu škrobený, pokud věrím v Boha tak, jak se na Golgotě vyjádřil k lotrovi -  a pokud nevěřím v určité systémy, které si církve nastavěly jako určité sebeurčení - ne pouze katolická, i evangelíci mají svá kritéria. (Kdo jde rovnou do nebe, kdo ne, proč atd.) 

Pokud se vrátím přímo ke Kristu - dokázal lotrovi na kříži podat generální odpuštění jen při jeho téměř pomyšlení na odpuštění v poslední chvíli - řekněme 20 minut po dvanácté - a tak jej církve někdy i uctívají jako lotra svatého. Z tohoto důvodu mi připadne logické věřit tomu, že kristus nás po smrti nebude ani chvilku "dusit" či "léčit", ale s každým si to v pohodě a přáteslký domluví ihned.

Dalším argumentem, který mi osobně na očistec úplně nesedne je z Bible určitý dojem, že v nebi nebudeme mít všichni stejný pocit ze svého života vzhledem k tomu, jak jsme ten život prožili, (apoštol píše, že někomu dílo shoří, někomu se stane ještě ryzejší atd.) nicméně tam budou všichni blaženi. Jak to je možné nevím.Tady mi určitá představa očistce jako srovnávací nemocnice k tomuto nesedne. Ale každý člověk má svou víru postavenou z jiných důrazů a prvků, tak jak šel životem, proto si myslím, že víra/nevíra v očistec je věcí velmi individuální.

Jsem proto ráda, že dnes žádná církev nenutí nečleny k tomu, že takto tomu mají věřit a že v těchto otázkách je svoboda svědomí a tolerance. myslím, že pro křesťana/ku víra či nevíra v očistec nakonec není to nejpodstatnější.

Moc hezký článek. Přirovnání očistce k nemocnici je fakt trefa.

Holky, díky za vaše ohlasy. Vnímám to podobně, jak to napsala korálovka - jak to přesně "potom" bude, to se nechám překvapit. Spoustu věcí ale můžeme nahlížet už teď, pomaličku, po kouskách. Celou pravdu bychom jistě teď hned nebyli schopni příjmout. A proto je mi i učení o očistci velmi blízké - myslím, že nebudeme mít tu milost, že zemřeme 100% smíření, budeme potřebovat "přetavit" Protože: "Ráje až přijde čas, abych mohl snést, tu Krásu a ten Žár, jímž je Bůh." Tak tak nějak to momentálně vidím já

Ale jak dlouho to bude trvat, jestli se to vůbec dá měřit pozemským časem atd., to všechno se teprve ukáže.

Effi,

díky za pěkný článek. Souhlasím s Korálovkou, je mi to teď mnohem srozumitelnější.

Ono to je otázka, jak to přesně po smrti vypadá nebo nevypadá, co bude a nebude... Bible nám v tom dává některé odpovědi, ale plně to pochopíme, až teprve budeme také na druhé břehu. Otázky jako - "spí" lidé do příchodu Ježíše, nebo vnímají? Vědí něco o naše světě, nebo jsou s Bohem někde jinde? Přijdou do nebe duše našich milovaných zvířat? apod. nejsou jednoznačně odpovězeny a existují na ně různé odpovědi. Myslím, že je dobře, že už se o ně nepereme do krve, ale bavíme se, předkládáme si navzájem svoje názory...

Pro mě je nejpodstatnější, že Ježíš zaplatil cenu za lidstvo, aby každý, kdo jeho oběť přijal, mohl přijít do nebe. V očistec nevěřím, ale jsem ráda, že jsem si mohla přečíst nějaký ucelený názor o tom, co vlastně ten očistec podle katolíků je. Svým způsobem člověk k takovému poznání dochází už tady na zemi, často také za cenu bolesti. Jistě že žádný z nás nedojde dokonalosti už za pozemského života. Ale u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Jestliže jednou modlitbou dokázal nasytit zástup tisíců pár chlebama a rybama, proč by člověk v Jeho přítomnosti nezažil okamžité prozření a uzdravení? Konečně - jak měřit po smrti čas, který přece měříme podle otáčení zemské osy kolem slunce, když věčnost se odehrává jinde? Věčnost nejspíš probíhá docela mimo čas a prostor, tak jak je známe tady na zemi.

Takže zůstávám u myšlenky, že moje cesta k Bohu vede přes Ježíše - tady na zemi i po smrti. A jak PŘESNĚ to bude potom - nechám se překvapit

Effi, díky za poučný článek, který mi leccos vysvětlil (doteď jsem opravdu měla za to, že očistec je trestem, takhle je mi to celé mnohem srozumitelnější a bližší).