Minulost, přítomnost, budoucnost

Blíží se konec roku a s ním přichází na řadu obvyklé bilancování. Člověk se zamýšlí, jaký význam mají jeho vzpomínky a zkušenosti, kde je dnes jeho místo a kam směřuje do budoucna. Přehodnocuje smysl svého života i svoje priority. Před nedávnem jsem se v podobném duchu dívala i do svého nitra, ač nebyl silvestr. A co jsem tam objevila?

Minulost
Jak se blížily Vánoce, vytáhli jsme krabici s ozdobami. Pod ní se ale nacházela ještě jiná bedna s docela jiným obsahem. Od stěhování jsem ji určitě neotevírala. Zajímalo mě, cože se tam vlastně nachází, a zvědavě jsem nakoukla. Objevila jsem stoh sešitů s notovým zápisem – z dob, kdy jsem doma hrávala na klavír. Krabičku se sbírkou obrázků kočiček. Pár mých starých fotek. Jak je to všechno dávno? Kolik věcí se od té doby změnilo... Tehdy jsem ještě byla malá žába, která neví skoro nic o trápení a bolesti v tomto zkaženém světě, vždycky jsem věřila v dobré konce. To bylo ještě dávno předtím, než se moji věřící rodiče rozvedli – ještě tehdy, co s námi zpívali u klavíru a chodili na výlety do přírody. Ve vzpomínkách se mi mísí krásná nostalgie dětství spolu s bolestí a smutkem. Myslela jsem, že to dávno přebolelo. Ale teď mi dochází, jak by mohlo být všechno jinak, ale není. Nemluvě o tom, že do dneška nemám ideální vztah ani s jedním z rodičů. A někdy mi tolik chybí...
Vybavují se mi i chvíle mých úspěchů i chyb, mých snah i selhání. Za mnohé z nich se do dneška stydím. Na některé tehdy velké úspěchy se naopak z pohledu dospělosti dívám s úsměvem.
Tolik věcí už jsem zažila. Někdy mám skoro pocit, že to ani nejsem já. To všechno přece nemohl zažít jeden člověk. A přece – je to můj život, a to nejspíš prožiju ještě dvakrát tolik času na této zemi. Kdo mě vlastně doopravdy zná? Kdo ví, co všechno už mě potkalo, jak se můj život vyvíjel, co všechno mě tvoří...
Ano, pokyvuji hlavou. Jeden ví o mě všechno. Jak se píše v mém nejoblíbenějším žalmu:
„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno...“ (Ž. 139: 1-4)
A tak Bohu poděkuji za všechno dobré, co mě potkalo. Za všechny přátele, které jsem směla poznat. Za krásnou rodinu. Znovu mu vydám i své bolesti a trápení, vyznám mu své hříchy a poprosím o odpuštění. A pak mu řeknu, že jsem moc ráda, že tou cestou nejdu sama. Protože jde se mnou Bůh.
Mimochodem, mezi těmi svými poklady dětství nacházím i rukopisy básniček. Do mojí nálady mi náramně sedla poslední sloka jedné z nich:
Jsem dítě Boha, který všechno ví,
on moje chyby i pády napraví
on v každé chvíli plně pochopí
skleslého za ruku tě pevně uchopí
on potěší mě i tebe
svou velkou láskou přímo z nebe.

Přítomnost
Zaujala mě jedna scéna z filmu Patriot, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Hlavní hrdina se tam zastaví uprostřed svého zápalu pro boj za svobodu, když mu při jedné z bitev zahyne syn. Benjamina ta ztráta málem skolí. Jeho přítel mu domlouvá: „Tvoji blízcí zahynuli. Ale máš nás. A my na tebe čekáme. My tě potřebujeme.“ Ač o tom ze začátku nechce ani slyšet, nakonec se znovu vydává na vítězné tažení.
Něco mi to připomnělo i z mého života. Většinou jsem šťastná a užívám si života. Ale když se příliš poddám sebelítosti a smutku z mých ztrát, je až překvapivé, jak snadno uvíznu v minulosti. Nebo pokud se bojím budoucnosti, zapomínám žít dnes. Ano, v mém srdci se skrývají i takové vzpomínky, které bych raději neměla; takové bolesti, o kterých ví málo lidí. Některé si možná ponesu až do posledních dnů. Do budoucnosti také vyhlížím s nadějí a radostí – ale ruku na srdce, někdy me ochromí strach, zejména když okolnosti nevypadají příliš příznivě. Vlastně se nacházím někde uprostřed příběhu. Některé kapitoly byly již napsány, další se teprve píšou, a já doufám ve šťastný konec.
Ale! Nechci, aby mě bolest z minulosti nebo strach z budoucnosti ochromil pro dnešek. Něco mě trápí? Dnes se tedy vypláču – přátelům, manželovi, Bohu. Jsem obklopena rodinou a přáteli? Právě teď s nimi budu trávit čas a přijmu od nich tolik lásky, kolik se mi třeba nedostává z jiných stran. Nebudu čekat na někdy. Dnes budu tančit, radovat se, smát nebo plakat, chválit Boha, číst Bibli, povídat si s druhými. Ano, kdyby ke mně přišel kouzelný dědeček, jistě bych našla pár podstatných věcí, které by se mi líbily jinak. Ale přesto můžu žít naplno v těch možnostech, které mám. Tam, kde jsem teď. Dnešek si nenechám vzít, ale prožiju ho na maximum!
A to nejlepší na konec: každý den, každou chvíli, i právě teď je se mnou milující Bůh. Ne nadarmo má jméno Imanuel - „Bůh je s námi“. Jeho blízkost prožívat a uvědomovat si, to je na mé přítomnosti to nejkrásnější!
„A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mat. 21:20)

Budoucnost
Když už jsem se pustila do toho bilancování, tak se pokusím nahlédnout i za záclonku času kousek dopředu. Co mě vlastně v nejbližší době čeká?
Za pár měsíců mi končí rodičovský příspěvek. Budu si muset hledat práci, Miuška půjde do školky, hodně věcí se nejspíš změní. Nemluvě o starosti, jak to všechno zvládneme, pokud se mi hned nepodaří sehnat zaměstnání.
Hodlám se pokusit urovnat nějaké vztahové záležitosti s člověkem, s nímž se mi oproti dřívějšku trošku otevřely dveře v komunikaci.
Snad se mi podaří také dopsat knížku, kterou mám rozepsanou, a vydat ji. Moc by mě to potěšilo.
Holky porostou a budou dospívat, možná nás brzy přerostou. Smíme být při tom, zároveň si uvědomuji, jaká je to zodpovědnost. A zatímco holky budou zrát v mladé dospělé ženy, my s manželem zestárneme.
Vím také, že jednou se setkám se svým Stvořitelem, tváří v tvář. I toto vědomí ovlivňuje mé rozhodování a jednání každého dne ze současnosti.
Zkrátka, některé věci z mé budoucnosti tuším, další se ukáží až časem a některé přijdou jako překvapení. Na něco se těším, při pomyšlení na jiné z nich cítím svírání v žaludku. Je to tak v pořádku? Asi ano.
A stejně, jako vnímám Boží doprovázení v mé minulosti i přítomnosti, mám smělou důvěru, že tomu bude i nadále. Jak praví žalmista David: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“ (Ž. 31:15b-16a)

Mohla bych toho možná napsat i víc. Ale není třeba. Toto je kousek z mého příběhu. Vždyť každý z nás přece něco prožívá, něco si nese s sebou z minulosti a něco vyhlíží před sebou. Všichni píšeme svůj vlastní příběh, kterým obohacujeme i celý děj všeho lidstva dohromady. A na čem záleží? Snad na tom,  zda v nás pohled do minulosti plní vděčností či bolestí? Jestli ohledně dneška cítíme jistotu nebo rozpaky? Jestli vzhlížíme k zítřku s nadějí nebo se strachem? Možná se v nás mísí všechny tyto pocity. Důležité je, zda náš život má smysl. Zda přinášíme svým nejbližším něco dobrého, radostného, své srdce na dlani.

Jaký je tedy můj běh? Můj cíl? Můj smysl života? Dalo by se to vyjádřit i slovy apoštola Pavla: „Ne že bych již dosáhl anebo již byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Bratři, já nemám za to, že bych již uchvátil, ale činím jediné: zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shůry v Kristu Ježíši.“ (Fil. 3:12-14)