Krása místa

Jezdím hodně autem a velmi často zavítám i do vzdálených i blízkých mně zatím neznámých končin naší krásné země. A jako pan doktor ve slavné komedii se také ráda kochám. Obdivuji krajinu, krásné vesnice i města, a říkám si "ano, tady bych mohla žít". Občas si ale také řeknu "tak tady nikdy". Uvědomuji si ale, že i v těch místech, která mně ničím nepřitahují na první pohled, žijí lidé, kteří ten kraj milují.

Byť pro mě jako cizince není některý z koutů naší vlasti ničím přitažlivý, je jistě spousta lidí, kteří by jej za žádné jiné místo nevyměnili nebo se do něj na první pohled zamilují a rozhodou se opustit svůj dosavadní domov a přestěhovat se tam. Nemusí to ale být jen láska na první pohled k místu, krajině, která dovede člověka k takovému rozhodnutí. I jinak pro nás nepřitažlivý kousek země se pro nás může stát srdeční záležitostí, když... Ano, když v něm najdeme spřízněnou duši. A tak při jedné cestě právě takovým místem, kde si svůj život představit neumím, se přenáším na místo na opačném konci České republiky, se kterým jsem to kdysi měla podobně.

Před mnoha lety se ženil můj švagr a jeho žena pocházela právě z kraje, na který myslím. Když jsme na svatbu jeli, říkala jsem si, že tohle opravdu není krajina, která by mi mohla přirůst k srdci. Cestou jsme si všimli na směrovkách u silnice názvu jedné vesnice, který nám přišel velmi sympatický a humorný (zvláště pro mužskou část osazenstva). To byla moje první a myslela jsem, že i poslední zkušenost s touto krajinou, která ve mě nezanechala žádnou výraznou stopu, ačkoliv objektivně je to jistě překrásný kout země, mnoha lidmi obdivovaný a milovaný.

Uplynulo pár let a já jsem poznala Marii. Byla to náhoda na náhodu, že jsme se poznaly. I když - na náhody nevěřím a zpětně jasně vidím, že to všechno mělo své zaručené vedení. Tehdy ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se nějak sblížily. Znáte to - váš muž si najde nového kamaráda a k tomu automaticky samozřejmě patří i jeho manželka a tak nějak se předpokládá, že se z vás stanou kamarádky. Při prvním setkání tomu nic nenasvědčovalo, ale protože naši mužové si velmi rozuměli, setkávali jsme se všichni i nadále, ačkoliv jsme bydleli dost daleko od sebe. Vzájemné sympatie však nakonec opravdu přerostly v kamarádství a naše setkání přestala být jen setkáními našich manželů s námi jako přívažkem. Nebudu to natahovat - jak čas běžel, Marie od svého muže odešla a vrátila se k rodičům, shodou okolností právě do té vzpomínané vesnice se "sympatickým" názvem. Po čase se přátelský vztah mezi jejím bývalým manželem a mým mužem rozpadl, ale Marie nám zůstala. Stala se mojí přítelkyní z nejbližších, ba co víc, téměř rodnou sestrou, kterou nemám. Hodně lidí, kteří nás znají jen společně, si opravdu myslí, že jsme sestry a my to tak v srdci také máme, bez nějakého sentimentu nebo nadsázky.

A jsme u toho. Zamilovala jsem si kraj, ve kterém Marie žije. Kraj, který mi kdysi na první pohled nepřišel ničím sympatický, nijak mě nenadchnul, se stal jedním z mých nejmilejších míst v naší zemi. Protože krása kraje není jen v tom JAKÝ JE, ale také v tom, KDO V NĚM ŽIJE. I uhelná pánev se pro nás stane nádherným místem, pokud tam necháme kus svého srdce u milovaného člověka.