Čím jsem chtěla být?

Madlenka spokojeně oddechuje v posteli za mými zády a Timeček se snaží usnout po vydatném kojení. Je noc. Sedím na okraji postele a nakukuju do kolébky, abych věděla, jestli už můžu zhasnout a jít spát. Ještě ne, ještě mžourá. Hlavou mi prolétne myšlenka: "A čím jsi to vlastně chtěla být?"

Nejdřív mě to až vyleká, protože obvykle jsem zvyklá své myšlenky řídit. Tahle přišla jen tak, aniž bych o ni stála. Ale když už je tu a já mám chvilku čas, proč se jí nezaobírat?

Tak co, čím jsem to vlastně chtěla být? Jasně, ještě ve školce jsem chtěla být paní učitelkou. Už v první třídě mě však popadl nápad stát se právničkou. Ten mě držel docela dlouho. Ještě se tam na chvíli mihla znovu paní učitelka a dokonce i lékařka. Když jsme se museli rozhodovat, kam na střední školu, hodně jsem bojovala za práva. Pak jsem toužila stát se knihovnicí, ale nakonec jsem musela své plány přesměrovat na stavebnictví. Vlastně jsem trochu chameleon, protože jsem se tomuto cizímu rozhodnutí přizpůsobila velmi rychle a kupodivu jsem se začala těšit, že budu plánovat a stavět rodinné domy.

Tak to bychom měli, to byla cesta k mému povolání. Chce se mi srovnávat, čím jsem teď. Jsem maminkou! Jen ta věta o dvou slovech mě příjemně mrazí po zádech. Je to vůbec možné? Opravdu mi Bůh svěřil dvě své děti, abych se o ně tady na zemi starala, vychovala je a milovala? Skutečně mi tolik důvěřuje? A co moje sny? Splnily se?

Vezmu to zase hezky popořádku. Jsem paní učitelka, neboť jsem naši dvouletou dceru naučila opravdu dobře mluvit, chodit a samostatně papat, umí se sama vyčůrat na hrníček, nedávno začala krásně skákat a její tanec i zpěv okouzlí snad každého. Je toho opravdu hodně, co umí. V dobrém smyslu mohu říct, že jsem se o její dovednosti zasloužila. Dnes a denně ji vlastně vyučuji a brzy tomu tak bude i u syna.

Být právničkou jsem v sobě měla jaksi zakořeněné. Obhajovat druhé, hledat pravdu... S dětmi je to dost podobné, obzvláště je-li jich více pohromadě. Kdo komu co půjčí, proč mu to sebral, ten ho bouchl, ta zase kouše... Maminky jsou vlastně neustále ve střehu a pořád řeší nějaké spory. A co teprve u lékaře? Jako matka za svým dítětem stojím a vyžaduji odbornou péči. Ne vždy jsem dost silná, ale snažím se. Obhajuji právo našich dětí.

O lékařce snad ani nemusím psát. Ačkoliv dcera díky Bohu nestoná moc často, několik viróz a jednu angínu za sebou máme, ale mimo to i tři pobyty v nemocnici. K tomu atypický očkovací kalendář. Pokud ne zrovna lékařka, zdravotní sestrou jsem dozajista.

Mám ráda knihy a ve volných chvílích sáhnu právě po nich. Není tedy divu, že jsem toužila být knihovnicí. Spravuji knihovnu naši i Madlenčinu. Čítá už několik desítek kvalitních kousků, ze kterých si rády čteme, nebo jen tak prohlížíme obrázky.

Stavět domečky pro rodinu je jistě záslužná a kreativní práce. A co já? Já vytvářím domov!

Určitě nechci, aby toto malé zamyšlení vyznělo sobecky a namyšleně. Mám se toho ještě spoustu co učit a rozhodně nejsem dokonalá matka. Všechna výše jmenovaná povolání jsou jistě moc fajn a lidi, která je vykonávají, obdivuji. Chtěla jsem si jen pohrát s tou myšlenkou a zjistit, čím jsem a čím jsem chtěla být. Myslím, že Bůh mě zase překvapil notnou dávkou navíc. Splnil mi všechny sny do puntíku a ještě k nim přidal. Tak tedy díky, Bože!

Nedávno jsem si četla Janovo evangelium, přesně 21. kapitolu, 1.-14. verš. Nečetla jsem si je poprvé, ale jak to tak bývá, tentokrát mě tyto verše zasáhly. Všimněte si 9. verše. Pán poslal učedníky pro ryby, ale na břehu už pro ně jednu přichystanou měl. Vždycky nám ukazuje směr cesty a má pro nás ještě něco navíc...