Bojím se ticha

Dříve si lidé vážili stáří. Řecký filosof, židovský prorok, čínský mudrc, tibetský láma, pohanský žrec, stařešina rodu tajemný šaman... Nevím proč, představuji si je jako muže, jimž vrásky brázdí moudré obličeje, a skráně jim zdobí stříbrný sníh šedin. A jak si těchto lidí vážili! Věděli, že staří lidé jsou mostem přes propast, která se klene mezi minulostí a budoucností.

Chcete-li, říkejme jí přítomnost, ale není to podstatné.

Dnes je stáří cejch. Staví se sice stále modernější domovy důchodců, vlastně dnes se jim říká penziony, rozvíjí se gerontologie a geriatrie a jiná příbuzná odvětví. Ale ženy ani muži stárnout nechtějí. Mládí má zelenou a stáří je jako stopka na semaforu. A tak si lidé pěstují mládí. Bohužel ne mládí ducha. Klamou své tělo, klamou před sebou i před druhými.

Bojím se ticha a prázdnoty, které nastane až zemřou poslední svědkové kříže. Bojím se chvíle, kdy odejdou ti, kteří prožili koncentrační tábory a komunistické lágry a jiné hrůzy, protože se přetrhne nit a zlé věci se definitivně stanou minulostí, která se nás netýká. Lituji, že jim nenaslouchali lidé, kteří chtějí řídit svět. Možná by se něco dozvěděli.

Děsím se pohrdání a nadávek nevychovanců, kteří nadávají na adresu starých lidí, ačkoli souhlasím s Karlem Boromejským, že stáří není omluvou pro špatné myšlenky a skutky a že zlý mrzký stařec je korunní dílo ďáblovo. Ale mladí by měli ohleduplně ctít smutek a lehký hněv starých, je to smutek nad chybami, které nelze odčinit a je to bolest starého chátrajícího těla, bolest, která už nepřejde. Tito lidé platili daně, dokázali žít ve srovnání s našimi poměry přímo asketicky, vychovali nás. Psychologové nám říkají, jak nám okolí křivdí, ale méně už, jak nekřivdit okolí. Říkají nám, jak si vážit sebe, ale že opravdová sebeúcta je možná jen tehdy, když chováme úctu k druhým, nám nikdo neřekl.

Sním o babičkách, které se neodvracejí od svých vnoučat, protože jsou smutnou upomínkou toho, jak stárnou. Žijí na vesnici, mají velkou zahradu, slepice, králíky, pečou vnoučkům báječné tvarohové koláče. Sním o dědečcích, kteří nosí nehezké manšestráky, ošetřují zvířátka v chlívku a ve volném čase umí dětem vyřezat píšťalku, nebo dřevěného koně. Sálá z nich příjemná starosvětskost a zastavuje se u nich čas. To je ráj, to je ztišení, to je prostota, to je pohoda.

Toužím po noblesních učencích a dámách v letech, kteří se radují ze svobody být sám sebou, mohou už opustit a odložit všechny pózy, role, falešná očekávání a předsudky a užívat si podzim života tím, že dychtivě přijímají a radují se z toho, nač jim dříve nezbýval čas. Žasnou nad scenérií hor a pláčou dojetím, když v opeře slyší árii operního pěvce. Protože nespěchají, úžas neodezní tak rychle...

Modlím se za tiché mystiky na prahu umírání, kteří nepláčí nad zmarem, ale kteří v nemohoucnosti své zchátralosti nalezli sílu a lásku k modlitbám za bližní, protože každý čas nabízí prostor k sebeurčení.

Jenomže někdy mám pocit, že nevídám staré lidi. Vídám lidi, kteří chtějí zůstat mladí. Protože hodnota zralosti byla moderní společností devalvována. Bojí se toho, že čas se zpomalí, bojí se, že by někdo zahlédl jejich šediny, bojí se, že by o jejich objetí mohly stát vnoučata a o vlídné slovo jejich děti, bojí se, že nestihnou dohnat co zameškali, bojí se věřit plnosti okamžiku, bojí se moudrosti. A já se bojím ticha, protože kde chybí moudrost, není co říct.