Advent = Vánoce?

Listovala jsem jednou internetovou diskusí a narazila jsem na větu, která mě praštila do oka. A ještě více do srdce. Zněla asi takto: "Za dva týdny začíná advent, už se moc těším na tu vánoční atmosféru!" Přečetla jsem si několikrát celý příspěvek, abych se ujistila, že to jen špatně nechápu. A opravdu ne.

Pisatelka se těšila na advent proto, že celý měsíc bude nasávat vánoční atmosféru. Sama sobě vlastně odporovala - těší se tedy na advent, nebo na Vánoce?

Známe vůbec rozdíl mezi adventem a Vánocemi?

V čem se má advent od Vánoc lišit? Zjednodušeně lze říct, že vším. Je to období od Vánoc zcela odlišné. Původně advent ani nesouvisel s Vánocemi. Je to doba ztišení, kajícnosti, znovuobnovení vztahu s Bohem. Takový výčet může navodit dojem, že se tedy takové tiché prožívání adventu týká jen věřících. Ale já jsem přesvědčená, že i člověk nevěřící potřebuje takový tichý a "chudobný" čas, kdy vstoupí do svého nitra a srovná myšlenky, vztahy...

Čím to, že nám advent tak nějak splývá s Vánocemi, i když známe jeho pravý smysl?

Většinou odpověď na tuto otázku zní jednoduše: už od listopadu v nákupních centrech vyhrávají koledy, výlohy obchodů jsou plné stromečků, skleněných baněk a třpytivých řetězů, na náměstích se pořádají trhy, při kterých také nesmí na pozadí chybět vánoční hudba... Ano, to je pravda. "Někdo" nám ty Vánoce do adventu prostě vnucuje. Ale existuje nějaký způsob, jak se tomu vyhnout?

Myslím, že je to celkově problém dnešní doby, že se neumíme "těšit". Dlouho se na něco připravovat, těšit se, hrát si s představami, dělat všechno pro to, aby se věc vydařila, to není moderní. Chceme mít všechno hned. A i když si myslíme, že jsme vůči různým reklamním trikům imunní, stejně jsme "duchem doby" také ovlivnění. Navíc pravý advent je náročnější, není jen o těšení se. Je to také výzva k zajetí na hlubinu. Máme vstoupit do ticha svého srdce, abychom je mohli začít přetvářet k obrazu Toho, na jehož příchod se připravujeme. Nemá to být jen jakási hypotetická příprava na Kristův druhý příchod ve slávě. Jedním ze smyslů adventu je příprava na to, že Kristus chce vstoupit nově do mého srdce i o těchto Vánocích. Stejně jako o všech předešlých i těch, které nás teprve ještě čekají. Ne snad, že by Ježíš jindy nepřicházel, ale Vánoce jsou přece jen jakýmsi zvláštním časem milosti, kdy si nejen připomínáme, ale opravdu zpřítomňujeme Kristův první příchod do našeho světa. A tento příchod se má zpřítomňovat v srdci každého z nás.

Nesmíme zůstat jen u melancholického zpěvu koled a čtení o tom, co se stalo kdysi dávno v Betlémě. Boží slovo a Boží činy jsou stále aktuální a tak si Bůh chce vybudovat Betlém i v mém srdci. Bohužel ho mám ale zaplněné harampádím, díky kterému by se tam snad ani nevešel. A taky - pozvěte tak vzácnou návštěvu do míst, kde nemáte vygruntováno! Proto je tu advent. Ne abychom si z něj udělali malé Vánoce (a ty opravdové nám už pak hezky lezly na nervy), ale abychom jej přijali jako čas darovaný k přípravě svého srdce na příchod Hosta nejvzácnějšího. Proto má být advent obdobím vnějškově chudobným, ne lesklým a blyštivým, tichým, ne plným koled a radostného zpěvu, aby nám i vnější prostředí pomáhalo k vnitřnímu ztišení.

Jenže...

Kudy z toho ven?

Jak se vymanit z toho všeho, čím na nás svět útočí a co je tolik lákavé, zvláště pro romantickou duši? Jak se ubránit a nenechat se pohltit? Jednoduché řešení asi neexistuje, nemáme-li možnost nechat se zavřít do klauzury a být tak od toho všeho opravdu fyzicky daleko. Musíme-li žít uprostřed tohoto světa, nezbývá, než se stále znovu učit ukrývat do ticha svého srdce a odívat se Boží zbrojí. Když si navíc ještě uvědomíme, že celý náš život je jedním velkým adventem - totiž očekáváním příchodu Spasitele, toho druhého příchodu, který všichni křesťané s nadějí vyhlížejí... Máme se stále co učit a v čem na sobě pracovat, viďte?