Ačkoliv nevěřím...

díky za upřímnost

 Myslím si,že každý z nás,v té nejtěžší chvíli, věří.A určitě každý z nás už mnohokrát prosil Boha,aby mu pomohl.To si jenom málokdo přizná,že je něco mezi nebem a zemí.

Já,ač nechodím do kostela,věřím,že tu s námi stále někdo je,kdo nás vede.Je jen na nás,zda se necháme vést

Tak mi to nedá nepodělit se s vámi o zážitek...jsem z nevěřící rodiny, nějak to u nás vymizelo (taťka je sice křtěný a jako dítě si pamatuji, že mi babička ukazovala modlitební knížku, kterou měla po svojí mamince...škoda, že ji nemám...vůbec nevím, kam se poděla...byla taková bílá s kamínky navrchu)...u nás se zachovalo...když se narodí nějaké nové miminko...moje maminka říká Pán bůh požehnej...ač je nevěřící...tohle má po mojí babičce (tedy po svojí tchyni...ta nás takhle taky přivítala do života) a pak ještě jeden zážitek.

Ráda bych věděla váš názor...

Mamka jednou jela s taťkou autem a najednou u kostela viděla krásnou zlatou záři jakoby postavu.....nevěděla, co si o tom má myslet a tak se ptala táty, zda si toho taky všiml...nic neviděl...ona z toho byla taková podivně šťastná....jakoby viděla pannu ve zlatém hávu....dodnes na to vzpomíná a neví si se zážitkem rady...

Nevyznávám,žádnou víru,ale také nikomu nevyvracuji,aby nevěřil.Fakt je ,že i my bezvěrci,když jde ,jak se říká do tuhého,první slovo,které nám vytane na jazyku je  "pane Bože".A teď,kde jsme k tomu přišli.

Effi, u některých lidí to asi tak bude, že se jedná spíš o pověru. Ale na druhou stranu, myslím, že min. 80% lidí přijme víru a setká se osobně s Bohem až během (nebo po) nějakých potíží a problémů. Takže asi to bude i tak, že skrze těžkosti se lidé snadněji nechají přitáhnout k Bohu.

A ještě k článku - jedna naše známá se taky prý vždycky modlila před každou cestou, aby je Bůh chránil (jinak zarytá ateistka). Tak jsme se jí zeptali, jestli taky poděkuje, když do cíle cesty dojedou v pořádku. Přinutilo jí to k zamyšlení (prý neděkuje). Takže, možná i takové podvědomé obracení se k Bohu nebo pověra se dají využít v rozhovoru jako impulsu k hlubšímu zamyšlení...

Když nad tím přemýšlím, vidím to trochu jinak, než hledající. Moje zkušenost je taková, že tito lidé většinou nic nehledají. Spíše bych to nazvala pověrou. Což ovšem NENÍ ODSOUZENÍ! O to více se za ně musíme modlit... A za sebe navzájem a za celý svět... Prostě nebýt farizeové.

Holky, díky za váš pohled!

Poslední věta je dosti krkolomná, nevím, jak bych to správně slovy vyjádřila, snad mě chápete.

Mně taky přijdou spíš hledající.

Ale podle sebe - můžou se za věřící i považovat, já jsem nikdy nepochybovala o tom, že Bůh existuje, ale od vydání svého života Ježíši to období už beru jako hledání a ne jako víru.

"Věří správně"?  Nazvala bych je hledajícími... Něco, Někdo je přitahuje...A my bysme na ně měli myslet v modlitbách ...A dopřávat jim svobodu ...A čas...Pánovy cesty jsou nevyzpytatelné....