Knížka na půli cesty

Tak, a je to. Odkládám tužku a papír (co to povídám, vlastně odcházím od klávesnice, digitálního foťáku a CDčka), text i obrázky jsou poslané do nakladatelství. Že to ale byla fuška!

Celé to vlastně začalo nápadem, sepsat knížku. Vlastně jedním snem. Román se ale nakonec nekonal – tou dobou se moje dvě robátka rozhodla, že spánku přes den už netřeba, a tak moje knížka zůstala ve třetině, nedopsána. Kdy (a jestli vůbec) spatří světlo světa, těžko říct.

Tím jsem ovšem svoje psaní nepověsila na hřebík tak docela. Psala jsem články do internetových magazínů a nakonec zakotvila tady na Mařince. Šlo mi to docela snadno. Začít, rozvést a dokončit jednu myšlenku nebo děj o rozsahu zhruba jedné stránky A4 jsem zkrátka zvládala bravurně, i když kolem mě běhaly dvě malé čiperky.

Až po značně dlouhé době (ach, to moje dlouhé vedení) mě napadlo, že bych mohla napsat tvořivou knížku. Co kapitola, to jeden nápad. Když zvládám články, zvládnu i knížku jakoby z krátkých článků. To by šlo, ne? I napsala jsem úvodní kapitolu a dva nápady, nafotila výtvory svých rukou, a obeslala několik nakladatelství. Sama jsem byla překvapená, kolik jsem jich vlastně s tvořivou tématikou našla.

Každou odpověď jsem netrpělivě vyhlížela, napnutá k prasknutí. Po pár dnech (a nevím, jesti se nemýlím, ale možná to opravdu byly jen dny dva) se ozvalo nakladatelství C-press s velmi příznivou odpovědí. Jéjda, já měla radost! Splním si sen, dám do kupy knížku!

Ovšem to byl ještě velký kus cesty přede mnou. Vlastně jsem nebyla ani na začátku. Protože jsem sice chtěla psát o výrobě přáníček, ale jen trojrozměrných, zatímco redakce měla zájem o všechny možné techniky. A moje mozkové závity nezahálely. Začaly sršet jedním nápadem za druhým, takže jsem je málem nestačila ani psát. Spát taky ne. Mám totiž tu zvláštnost, že nejvíc tvořivých nápadů se mi rojí před usnutím. Takže si lehnu do postele, a mozek se dá do práce. Nu, mám, co jsem chtěla.

Osud si tehdy asi řekl, že mi nenechá cestičku jednoduchou, i naházel mi pár klacků po nemoci. Nebyly to žádné klády, jen větvičky a chroští v podobě nemocí mých dcer. Zkrátka, ony chodily do školky, já byla doma – ideální stav na vyrábění, focení a psaní. Omyl. Takřka elé dva měsíce, které mi zbývaly do nástupu do klasického zaměstnání, se nějakým nedopatřením naplnily nemocemi. Zdraví jsme byli asi jen týden a půl.

Dobrá, nemůžu mít všechno od života až tak zadarmo. Nastoupila jsem do práce, přes den byla v zaměstnání a po odpolednech jsem tvořila. Děti mi hlídal manžel nebo prarodiče, domácnost za chvíli vypadala jako po boji. Tedy, díky mému manželovi to nebylo tak hrozné, o nejnutnější věci se postaral. I tak jsme všeho měli za chvíli plné zuby všichni. Tímto děkuji manželovi i dětem za trpělivost a ochotu, cenu za napsání knihy jsme zaplatili všichni společně.

I přes velikou snahu jsem viděla, že nemám šanci stihnout dopsání knihy ve smluvním termínu. Požádala jsem nakladatelství o týdenní odklad (že se do toho přimotal jeden víkend, tak se nakonec jednalo asi o 10 dní). Naštěstí mi vyhověli bez problémů. Uf. Ten poslední týden jsem byla opravdu v křeči. Poslední tři večery jsem natáhla přes půlnoc. Ale stihla jsem to.

Hurá, to byl pocit! Mám hotovo! Naposled jsem po sobě všechno přečetla, prohlédla fotografie, a vše odeslala do nakladatelství. Na e-mailovou adresu se mi vrátilo oznámení od pracovnice, která má hobby edici na starosti, že má právě týden dovolenou. Jindy by mě to i rozhodilo, jsem totiž člověk od přírody zvědavý a (pravda) poněkud netrpělivý. Ale tehdy jsem byla tak unavená, že mi to bylo jedno. Začala jsem dávat dohromady domácnost a jezdit s dětmi po výletech. Ach, jaká úleva!

Tedy, abyste mi rozuměli. Vytvářet knížku mě moc bavilo. A určitě nelituji, že jsem do toho šla. Jen ten závěr byl poněkud hektický. Ale přežili jsme všichni a knížka je zase o krůček dál k vydání, takže juchů, všechno je, jak má být.

Včera mi přišla z nakladatelství odpověď, že jim všechny podklady dorazily v pořádku. Ukázky ani obrázky představím čtenářům až po vydání, nyní jen prozradím, že se knížka bude jmenovat „Tvoříme přáníčka pro každou příležitost“ a vyjde někdy před Vánoci. Samozřejmě s předstihem, abyste si ji stačili koupit pod stromeček Do té doby čeká ještě nakladatelství hodně práce, a možná i mě, pokud budou po mně chtít něco přepsat nebo přefotit. Necháme se překvapit.

Na závěr bych ještě připsala malé povzbuzení. Pokud někomu hoří v srdci sen o napsání knihy, nevzdávejte ho jako nesmyslné snění, ale zkuste to. Já vydávám první knížku asi tři roky poté, co jsem se o její napsání poprvé začala snažit. Mezitím jsem jednou změnila zaměření úplně a jednou pozměnila. Ale knížka je (skoro) na světě a já mám z toho radost.
Možná, že váš sen je jiný. Nechci tu kázat jako Carnegie o pozitivním myšlení. Spíš tak jemně naznačit, že je krásné snít. A že některé sny se můžou splnit, jen pro to začít něco dělat.

Tím můj psací příběh v tuto chvíli končí, a já slibuji, že dám zase vědět, až knížka pokročí. Nejpozději ve chvíli, kdy knížka vyjde. Sama se na tu chvíli MOC těším!!!