události konce minulého týdne

Už od pátku si chci zapsat tolik příhod s malou (skoro 3 roky), ale stále nestíhám a už jsem toho půlku zapomněla. Zkusím to aspoň teď částečně napravit.

Pátek, 26.2.

páry

Manžel jel s dcerou v autobuse. Seděli na "čtyřce" - dvě a dvě sedadla naproti sobě, manžel s dcerou a proti nim starý pán se starou paní, manželé. Dcera, po chvilce pozorování, prohlásila:

"Pán má paní a paní má pána. Mají se (r)ádi. A ty máš mě a já mám tebe. Mám tě (r)áda, tatínku."

(Manžel byl naměkko. )

Sobota, 27.2.

balónek

Šly jsme do města do knihovny. Procházely jsme kolem obchůdků. Dcera zahlédla dítě s dvěmi nafukovacími balónky a zatoužila po nich. Vzápětí si všimla obchodu, ve kterém byla spousta balónků. Hned prosila, abychom tam šly. Shodou okolností to byla drogerie, kde jsem chtěla koupit krém. Po zaplacení u pokladny jsem dceru pobídla, aby si o balónek paní prodavačce řekla. Pověděla to naprosto ukázkově! "Paní, posím, já bych chtěla jeden balónek." :) Dostala ho a dokonce zadarmo.

S balónkem pak chodila, držela si ho, tulila se k němu a povídala:

"Budu tebe d-žet, aby mi tě vítl neofoukl." "D-žím te, aby ti nebyla zima." "Dala mi te paní v obchodě. Je to moc hodná paní." "Tady je obchod, tady jsou knížečky, tady mi tě paní dala, tady ..." - popisovala snad každý dům, kolem kterého jsme prošly.

Balónku vydržela povídat hodně dlouho. Bylo to tak rozkošné.

Neděle

28.2.

dinosaurus a prasátko

Večer jsem zaslechla, jak se manžel s dcerou něčemu smějí. Přišla jsem a viděla, že dcera se dívá na své pravé rameno.

"Co to tam máš? Papouška?" zeptala jsem se.

"Ne, to je disau-us, maminko. Ale neboj se. To je malej disau-us, je hodnej, nekouše." odpověděla mi. A hned mi malého, neviditelného dinosaura přinesla ukázat. Dobrou půlhodinku jsme si hráli s neviditelným dinosaurem. Při večerním převlékání se mi málem podařilo dinosaura rozsednout. Naštěstí mě dcera včas upozornila a malému neviditelnému kamarádovi se nic nestalo.

Kdovíjak, přibylo k dinosaurovi i prasátko. Od té doby jsme pětičlenná rodina - já, manžel, dcera a dinosaurus s prasátkem. Ti dva neviditelní kamarádi se nám tu pořád někde potulují, spí s dcerou v postýlce, hrají si s jejími plyšáčky, ... Je to rozkošné. Hraji s dcerou její hru také, ale je to těžké. Mám pocit, že ona ty dva opravdu vidí, ale já, ať se snažím sebevíc, nevidím vůbec nic.

Ne, že by už předtím neměla svůj imaginární svět, ale tohle je jiné. Tihle dva jsou její kamarádi, každý den si na ně vzpomene, slyší je dupat po schodech, když za ní běží do postýlky, ...

Jsem ráda, že díky dceři mohu nahlédnout do tohoto prazvláštního, překrásného, fantazijního světa.