dnešní krásný zážitek - lekce od života?

Většina krásných zážitků, které si zapisuji do blogu, se týká mojí rodinky, hlavně Světlušky, případně miminka. Dnes to ale bude jiné.

Dnes se mi totiž stalo něco, co by se dalo brát i jako silná životní lekce. Ať už to má či nemá být lekcí, já jsem se rozhodla, že to tak brát budu.

Sousedka se mi minulý týden zmínila o angličtině, co prý bude probíhat pár metrů od našeho domu. V prostorách, kde prý otvírají nějaké mateřské centrum. Užasla jsem - mateřské centrum??? U nás, v tom našem zapadákově? A opravdu ano. Nějakou místní maminku přestalo bavit, že tu nic není, a snaží se tu vybudovat mateřské centrum. Zatím to funguje jen 1 den v týdnu, teď přibude i ta angličtina, a seženou-li se lidi, budou přibývat i další aktivity.

To jsem se dozvěděla dnes, po oné angličtině, na kterou jsme se Světluškou zašly. Ta paní, co centrum buduje, byla neskutečně milá, hned si se mnou potykala, ptala se, co bych ocenila, s ostatními dvěma maminkami jsem si neskutečně příjemně popovídala, Světluška zatím lítala jak utržená ze řetězu po celé místnosti, šťastná, že si našla kamarádku, ... (Mimochodem, je lehce po deváté a dítě mi už spí, což se normálně nestává! ) Byly to nádherně strávené dvě odpolední hodiny.

A v čem je to ta životní lekce? Když jsem teď podruhé otěhotněla, děsila jsem se toho, že se bude opakovat má izolace. U Světlušky jsem neměla, kam chodit, věčně jsem byla solitér, který marně hledal vyžití. Ať jsem přišla, kam jsem přišla, vždy tam byl nějaký problém. Nenašla jsem si prostě své místečko, neměla jsem kolem sebe maminky, se kterými bych sdílela radosti a starosti s děťátkem. A představa, že by se tohle mělo opakovat, to byla má noční můra.

Jak můj muž říká, opět jsem "řešila náhrobky" (tj. něco, co má ještě spoustu času, co není potřeba řešit teď). Dělala jsem si starosti, jak to psychicky ustojím, být zase cca tři roky izolovaná.

A teď? Je tu mateřské centrum, kam můžu s malým chodit. Maminka, co to vede, i její kamarádka, která jí pomáhá, jsou neskutečně milé, cítím, že si s nimi mám co říct. Navíc ta kamarádka je také těhotná (termín má později), takže i přes dvouměsíční rozdíl je tu šance, že budeme sdílet starosti a radosti s miminkem.

A aby toho nebylo málo, jak jsme se bavily, tak "vedoucí" maminku zaujalo jedno moje vyprávění a nabídla mi, jestli bych nechtěla právě v tomto "oboru" pořádat něco jako kurz pro maminky s dětmi!

Všechno to zní tak krásně, tak sladce růžově. Doufám, že tak pěkné to bude i nadále. A teď zpětně si říkám, že jsem si dělala zbytečné starosti. Že příště bych měla svět vidět míň katastrofisticky, neb spousta věcí se může vyřešit "sama od sebe".

Zkrátka a dobře - snažit se netrápit se věcmi, které ještě nenastaly a které nastat ani nemusí. Nekoukat na svět tak katastroficky, nevidět jen možná rizika, "ale", problémy, starosti, ...

Je to těžké, obzvlášť pro někoho, kdo je založením pesimista. Ale možná že ten dnešní zážitek mi pomůže, možná, že když si při nějakých starostech na toto vzpomenu, uvidím svět růžověji... Kdoví.