ach ta fantazie

Jeden den v týdnu Světlušku ze školky vyzvedává babička (někdy i s dědečkem) a jdou si spolu pohrát na hřiště. Pak mi ji přivedou domů, pokochají se Broučkem a za týden zase ahoj.

Tentokrát babička přišla s tím, že je vážně neuvěřitelné, jak obrovskou fantazii Světluška má. Prý babičce vyprávěla, že včera nebyla ve školce, ale jela s tatínkem do Afriky a viděla tam tááákle velké žraloky, které takhle chytala. (Vždy proběhla názorná ukázka, jak velký žralok byl - obrovský - a jak je chytala.) Babička se ohradila, že Afrika je moc daleko. Ne, prý není, vlakem tam byli za tři hodinky. Dědeček přidal, že to by museli přestoupit na loď a plout přes moře. Prý ne, prý tam byla taková odbočka a už byli v Africe. Bavili se o tom docela dlouho a Světluška za nic na světě nechtěla připustit, že si vymýšlí. Babička to nakonec vzdala, vzpomínajíc na své mládí, kdy taky fantazírovala, až se jí od pusy prášilo.

Jak mi to babička vyprávěla, dostala jsem strašný záchvat smíchu a babičce jsem prozradila, že Světluška nekecala. Babička se na mě podívala pohledem pronikajícím až na dno mé dušičky, zkoumajíc, zda jsem se čirou náhodou nezbláznila. Ne, babičko, nezbláznila. Světluška opravdu říkala pravdu, až na to, že to nebyla Afrika, ale Praha! Udělali si totiž s tatínkem výlet do pražského mořského světa a opravdu tam viděli veliké žraloky.

Kdo by to byl řekl, že tak nepravděpodobná Světluščina historka může být pravdivá, že? Ono je vážně někdy těžké rozlišit, co je ještě pravda a co už je fantazie.