Mařinčí povídka

Všiml si bible, kterou tu nechala Kamila. Možná by jí měl vzít zítra s sebou, až půjde do nemocnice. Zatím netušil, jak dlouho si tam Kamilu nechají. Den? Týden? Otevřel si bibli tam, kde ji nechala založenou a četl. Nemohl se zbavit myšlenek na svou ženu. Písmenka mu před očima přebíhala sem a tam. Nemohl se soustředit. 

Teprve když si všiml úseku: ...Ježíš ji uzdravil..., soustředil všechnu pozornost na příběh. V duchu mluvil k Bohu: Opravdu tohle dokážeš? Můžeš uzdravit? Jestli ano... Zdráhal se to vyslovit třeba jen ve svých myšlenkách, ale tolik toužil své ženě nějak pomoct a právě teď se cítil tak bezmocný. Skryl si obličej v dlaních a zašeptal: "Jestli to vážně dokážeš, prosím, pomoz Kamile a tomu děťátku. Ať se jim nestane nic zlýho..."

Ještě tak chvíli seděl s hlavou v dlaních a pokoušel si utřídit myšlenky.

 Sedmo, určitě to není ve vývoji příběhu, ale jak psala Korálovka, někdy je v tom práce, a pak člověk třeba jen rychle přelítne novinky a nemá ani čas odpovídat v komentářích. Jen piš klidně dál, já se teď pokusím kousek vyplodit.

 Ne, já se nezlobím.

Vzpomínám, že jsi někde psala, že začínáš nebo začneš chodit do práce. Tak to se ani nedivím, že není čas....

Ne, dějem jsi nic nezazdila. Já jen už nemám tolik času a energie, tak dělám jen to nejnutnější (nebo nejjednodušší). Tak se nezlob...

 Tak nevím, jestli jsem to nějak "nezazdila". Třeba jste povídku chtěly směrovat jinak...

 Borek čekal na nemocniční chodbě už dvě hodiny. Byly to hodně dlouhé dvě hodiny, protože netušil, co s Kamilou je a jestli je v pořádku.

Z jedněch dveří vyšla sestra, Borek se na ni podíval, ale ona ho minula a šla dál. Po chvíli vyšla lékařka. Borek se zvedl. Snad se už konečně něco dozví.

Lékařka šla k Borkovi a vysvětlila mu situaci. Nic vážného se prý neděje, ale bude lepší, když Kamila zůstane v nemocnici na pozorování. Zeptala se, zda ví o těhotenství.  Borek přikývl: "Ano, před 4 dny byla manželka hospitalizovaná kvůli nevolnosti a tam jí to zjistili." Lékařka se zarazila: "Vaše žena nám ale neřekla, že už byla hospitalizovaná." Po chvíli řekla: "Za okamžik ji převezeme na pokoj a tam ji na chvíli můžete navštívit."

Sestra se vracela s pojízdným křeslem. Vešla do ordinace a za ní šla i lékařka. Borek opět osaměl.

Během pár minut uviděl bledou Kamilu, sedící na pojízdném křesle, jak ji sestra veze na jeden z pokojů. Šel pomalu vedle ní a ruku držel jemně na jejím rameni.

Toho dne už si příliš neřekli. Borek měl zatelefonovat rodičům a odříci návštěvu. "Ale nevyplaš je, prosím tě. A neříkej jim nic o těhotenství. Zatím radši ne."

Doma vše zařídil podle instrukcí Kamily a pak si uvědomil, jak je sám.

"Jauvajs," zaskučela. Mobil, který ještě před chvílí držela v ruce, jí vyklouzl ze spánkem uvolněné ruky. Dopadl jí hranou přesně na palec nohy. Bolest ji vytrhla ze snění, ale stále jí ten zvláštní sen nešel z hlavy.
Nečekaně jí projela bolest, která přehlušila malé pohmoždění na palci. Instinktivně se chytila za břicho. Chtěla se postavit, ale zavrávorala a padla zpátky do gauče. Šly na ní mdloby.
Ve dveřích zarachotil klíč. "Zlato, jsem doma," zazpíval laškovně ve dveřích Borek. Když nikdo neodpovídal, běžel do ložnice. Kamilu nenašel. Cestou do obýváku ho napadlo, jestli nešla nakoupit. Uviděl ji ležet na gauči.
"Kami, ty jsi tu usnula? Nechceš jít do postele? Měla bys to pohodlnější," snažil se na ni něžně mluvit, aby ji nevylekal. "Kami? Zlato...?" Jemně jí zatřásl.
Kamila se pomalu probírala z mrákot. "Borku,...mě....není dobře."
Borek si teprve teď všiml, jak je Kamila neskutečně pobledlá. "Jedem," řekl jí nekompromisně a odmítal všechny její nápady, že si jen musí odpočinout.

 Postava jí pokynula rukou, cítila jistotu, že se má přiblížit. Neslyšela nic, ale věděla, že jí říká: "Ničeho se neboj.Všechno bude v pořádku." Pak postava jakoby ustoupila stranou a pokynula rukou nalevo. Kamila se tam podívala a viděla dvojici. Byli to chlapec a děvče, malé děti, které stály a usmívaly se. Byli stejně velcí a světlovlasí. V tu chvíli pochopila, kdo to je. Oba totiž měli Borkovy oči. 

 "Bože...já teda ještě nemám úplně jasno, jak to s tebou je, Borek říkal, že s tebou normálně mluví...no...nevím, jak se to správně dělá, ale....víš, jestli tam někde jsi, mohl bys mi s tím vším nějak pomoct?"
Chvíli tiše čekala, jestli se něco stane. Trochu si připadala jako blázen trpící samomluvou, když jí na stolku zavrněl mobil. "Ano, Borku?"
"Volali mi od tebe z práce, jsi v pořádku? Mám jet domů? Nemám zavolat do..."
"Uklidni se," přerušila jeho vylekané otázky. "Jen mi nebylo úplně dobře, tak mě poslali se vyležet."
"Dobře, nemám tu dneska nic zvláštního. Přijdu domů dřív, jo?"
"To by bylo fajn," přiznala, že jí opravdu není úplně dobře a cítila se neskutečně unavená. "Budu se na tebe těšit," ukončila hovor a sedla si na gauč. Nechtělo se jí ani hýbat, aby se žaludek znovnu nerozpohyboval. Přivřela oči a přemýšlela nad svou předchozí modlitbou až se pomalu propadla do spánku.
Do snu jí vstoupila zvláštní postava. Stáli spolu v krásném zeleném parčíku. Snažila se na tu osobu zaostřit svůj pohled, ale skrz zelené křoví nebylo moc vidět. Šla pomalu blíž... 

 Šéf pokračoval: "Nechcete si vzít volno?" Kamila jen přikývla a zavřela oči. Opravdu se necítila dobře a navíc to vyřešilo tuto situaci - aspoň na chvíli.

Kolegyně jí objednala taxík a tak doma byla během chvilky. Byla si jistá, že teď v práci probírají její nevolnost a že slovo těhotenství určitě také padlo.

Cítila, že už to nemůže a  nebude odkládat. Znovu se pomodlí, tentokrát za konkrétní situaci, která mohla nastat už velmi brzo - na přiznání jejího stavu v práci. 

Kamila zavřela oči a začala se modlit. 

 "Ty jsi ale vážně pobledlá," vytrhla ji z přemýšlení kolegyně. Kamilu by takový zájem jindy docela těšil, ale teď, když věděla, že musí tajit důvody, bylo jí celkem nepříjemné, jak se kolem ní stále motá.
Než stihla něco říct, objevil se ve dveřích šéf.
Tak to je snad zákon schválnosti, pomyslela si.

"Kamilo, jste v pořádku?" díval se na ni a na Marcelku, která se nad ní vyděšeně skláněla. "Nesu vám ty podklady, ale...vy jste bílá jako stěna."

Kamile se rozbušilo srdce. Co teď? Cítila jak se jí rozrušením zvedá žaludek.

 Kamila se trochu napila podané vody. Byla docela ráda, že se kolegyně sklonila nad svými papíry na stole a chvíli si jí nevšímala. Snažila se také soustředit na svoji práci, ale místo toho si představila reakci šéfa, až mu oznámí svůj stav. Nebo možná neoznámí, ale bude muset odmítnout povýšení. Ale jak? Co bude dělat?

Napadlo ji, že by se za to mohla pomodlit. Málem se hystericky rozesmála. "Přece nejsem tak zoufalá, abych se dala na modlení..." posmívala se sama sobě.

Vzpomněla si na Borkovy modlitby, ty nebyly ani směšné, ani zoufalé. Určitě mu pomohly. A jí vlastně také, když byla před pár dny v nemocnici. Rozhodně to pro něj bylo jakési řešení v situacích, kdy si neuměl sám pomoct. Ale jak by modlitby mohly pohnout se šéfem, který nevěří v Boha? Navíc sám nevedl příkladný rodinný život a mateřství jeho podřízených pro něj bylo překážkou. 

Paradoxní bylo to, že jí šéf chtěl právě povýšit. Měla začít od příštího měsíce víc cestovat po filiálkách firmy a mít nad nimi jakýsi dohled. Šlo by spíš o kariérní postup než finanční, protože by měla jen o pár korun víc.

Představa, že by teď, ve svém novém stavu, strávila v autě několik hodin denně jí "rozhoupal" žaludek. Musela se posadit.

"Je ti něco, Kami? Jsi úplně bledá," strachovala se kolegyně, která seděla u stolu naproti ní. 

"Ne...to...to bude dobrý...nesedla mi snídaně," vykoktala ze sebe Kamila. Copak může říct pravý důvod nevolnosti největší drbně z firmy? A nakonec, snídaně jí skutečně nesedla - tišila své svědomí.

"Chceš vodu? Džus...," nabídla se kolegyně.

 Během dne se jí udělalo líp a tak začala chodit po bytě, mírně se najedla a byla ráda, že jí jídlo zachutnalo. Napadlo ji, že by měla dojít ke svému gynekologovi. Zavolala do ordinace a objednala se na příští týden.

Další dny už začala chodit do práce a tak jí zbytek pracovního týdne rychle utekl. Ranní nevolnosti sice nezmizely, ale zvládala je už líp, hlavně psychicky. Prostě je přijala do svého života, vstala ráno opatrně, trochu dříve a snažila se vypravit do práce včas. Nechtěla ještě oznamovat v práci příčinu svých nevolností. Chtěla si ten důvod ponechat ukrytý ve svém nitru, tak jako byl (zatím) ukrytý fyzicky. 

Pak si uvědomila i to, že ani ona sama nedosahuje kvalit Marie. Nebyla tak klidná, tak sebejistá - vždy, když jí něco vykolejilo nebo překvapilo, obrátily se v ní všechny emoce vzhůru nohama a muselo to z ní všechno ven - ať křikem nebo pláčem. Měla pocit, že by praskla, kdyby to držela v sobě. Ale nějak cítila, že se Marie jen nepřekonávala, že byla opravdu v duši klidná a vyrovnaná.

Došlo jí, že ani jeden není dost silný, dost dobrý, aby byl rodičem. Jestlipak to takhle vnímají všichni lidé? Jak se asi cítila její maminka? A jak to zvládneme my dva?

Přemítala o tom všem stále dokola, až se konečně rozhodla. Nahlas řekla to, čeho se zatím bála: "Bože, jestli opravdu jsi, tak nám, prosím, pomož. Chtěla bych být dobrou mámou a chtěla bych, aby Borek byl dobrým tátou. Ale sami to nezvládneme." A váhavě dodala: "Jsi tu někde? Slyšíš mě?"

Okamžité odpovědi se nedočkala. Ale v srdci cítila, že udělala maximum, co teď mohla. A - konečně - vlastně poprvé v životě zkusila mluvit s Bohem. Jestli Bůh opravdu existuje, snad by jí mohl vzít za slovo...

 Příběh o Ježíšově narození četla Kamila velmi pozorně. Vnímala postavy a děj jinak, než když byla malá a rodiče jí vyprávěli "pohádku" o Ježíškovi, který nosí dárečky. Uvědomovala si roli Marie, která byla tichá a přitom tak důležitá, ale sledovala i Josefa, který jakoby stál v pozadí, ale věděl, co dělat - nechal se vést Bohem a vždycky těžká situace dopadla dobře. Viděla, že Marie Josefa následovala, kamkoli ji vedl - do Betléma, do Egypta, do Nazareta... 

Najednou viděla roli manželů a rodičů i trochu jinak, než jak byla zvyklá - maminka pečující a tatínek vydělávající peníze - viděla muže v roli hlavy rodiny a ženu, která přijímala své požehnání a přitom se nechala vést. Uvědomila si, že hlavou jejich rodiny má být Borek a přitom on se toho obává. Trochu znejistěla. Zvládne to její muž? Bude Svatá rodina jejich příkladem? 

Do očí se jí tlačily slzičky dojetí...Marie těhotná...Alžběta, co nemohla otěhotnět - těhotná... Připomnělo jí to Lenku, která tak dlouho čekala než otěhotní.

Podvědomě si pohladila bříško. "Ach ty moje hormony," vzdychla, utřela si oči a četla dál.

Pak ještě zvedla telefon a napsala do práce SMSku, že nedorazí. Snad bude zítřek po ránu o něco schopnější. Možná by si mohla zažádat o částečnou práci z domova, jedné kolegyni to kdysi umožnili.

Pak už se zabrala do hledání - začala si ihned vyčítat, že si do Bible nedala záložku, když jí to tak zaujalo.

(Snažila jsem se dneska být stručnější, třeba se pak zapojí více čtenářů )

Uvařil jí slabý bylinkový čaj na uklidnění žaludku. S vděčností tuto laskavost přijala, když se vrátila z koupelny. "Musíme koupit nějaké větší balení ústní vody, asi jí teď vyplýtváme ještě víc...Teda spíš já," unaveně se pousmála a usrkla z hrníčku.
"Není moc silnej?" strachoval se Borek. Neměl ponětí kolik se toho v těhotenství smí a nesmí.
"Je výbornej," slastně se usmála. Přeběhla pohledem prohýbající se kuchyňský stůl. Borek připravil vydatnou snídani - šunku, vejce na tvrdo, máslo, sýr, marmeládu, med, paštiku, lupínky, ovoce, papriku zelenou i červenou, okurku na kolečka, banán, jogurt, džus, mléko... Chtěl jí udělat pestrou stravu, ale po jejím úprku na záchod už si tím výběrem tak jistý nebyl.
"Jsi můj miláček, musel sis s tím dát práci, ale...," zajikla se a přidržela si ruku u úst. "Myslím, že ten čajík mi teď bude stačit."
"Nelehneš si chvíli?" zeptal se ustaraně a nabídl jí rámě, že ji odvede. Vůbec se nebránila. Položila si hrníček na noční stolek hned vedle...Bible. Borek jí pomohl zalézt do postele. Zavrtala se do peřin. Borek jí políbil na tvář a šel spořádat něco z té luxusní snídaně. Jakmile opustil místnost, sáhla po knize a hledala místo, u kterého v noci usnula.
 

Uprostřed temné noci se probudila s bolestí za krkem. S hrůzou zjistila, že vlastně usnula vsedě a kniha se jí stále válí na klíně. Malátně ji položila na noční stolek, napila se vody a zhasla. Usnula, ani nevěděla jak.

Ráno jí vzbudil protivný zvuk budíku a hned vzápětí ranní nevolnosti. "Asi jsem to s tím nočním čtením kapku přepískla," pomyslela si poněkud pozdě.

V koupelně se potkala s Borkem. "Nevěděl jsem, že máš vždycky po ránu tak zelenou barvu," dobíral si jí.
"Ty máš teda fórky," neodpověděla zrovna nadšeně. A dodala: "Kdy že končí ty hloupé ranní nevolnosti?"
"Já nevim, ještě nikdy jsem těhotnej nebyl," pokračoval Borek v humorném tónu.
Obvykle to Kamila měla na svém muži ráda. Ale v jejím fyzickém stavu jí to zrovna vtipné nepřipadalo.

Zazvonil jí mobil. "Ahoj mami. Jé, děkujeme. Dáme vědět. Dobře. Jéjda, no to bude... ne nic. Ahojky, ozvu se." A zaklapla telefon.

Borek se zvědavě na ní podíval. "Tvoje maminka? Co chtěla?"

"Ále, zvou nás na víkend na oběd. Prý že nás dlouho neviděli, neřekli jsme jim žádné novinky a tak... Jen jsem jí přitakala k těm novinkám, hned byla zvědavá, co se děje. Nejradši bych jí řekla, že úplně všechno!"

Borek se rozesmál. Kdyby její ženě nebylo tak špatně, vzal by jí do náruče a zatočil se s ní dokola.

Jenže Kamila se místo toho odebrala opět na záchod.

"Zlato...není tu ručník," volal Borek z koupelny.
"Hned, vydrž," potřebovala se rychle zbavit knihy v rukou, jako by nechtěla být přistižena při něčem nepatřičném.
Uvědomila si jak je to hloupé a sama sobě se zasmála. Naopak. Vezme si ji do postele, ať si Borek myslí co chce. Možná mu to spíš udělá radost, zamyslela se. "Kami...?" připomněl se Borek.
"Ano, běžím," snažila se ho uklidnit. Doběhla do ložnice pro osušku a hodila ji po Borkovi, který se třásl zimou na předložce u sprchy.
"Dík...," cvakal zubama a toužebně se choulil do osušky.
Usmála se a zmizela v obýváku. Vzala Bibli a proklouzla s ní do ložnice. Když se tam Borek objevil, dělala jakoby nic. Jako by si Bibli četla každý večer před spaním.
Vytušil její zakrývané rozpaky. Taktně to přešel, popřál jí dobrou noc, políbil na tvář a zhasnul svou lampičku.
Borek už zhluboka oddechoval, když Kamila listovala zajímavým příběhem.

Kamila už nebyla té myšlence tak vzdálená, jako dřív. Navíc, cítila tu zvlášntí atmosféru, věděla, že se děje něco krásného, něco, co nedovede dobře vysvětlit. Ale jistotu stále neměla. Proto jen Borka objala, dala mu pusu a řekla: "To je dobře."

Chvilku tam tak stáli a mlčky se objímali, pak ale ani jeden nevěděl, co by vlastně měl říct nebo udělat. Borek se nakonec vydal do koupelny. "Měl bych se jít umýt a spát, ať zítra v práci trochu můžu fungovat."
"Tak běž," usmála se Kamila a v duchu přemýšlela o tom, co právě její manžel asi prožil. Pořád si to nedokázala v hlavě všechno srovnat.

Když její manžel odešel do koupelny, zvědavě nakoukla do Bible, kterou jim tady Mirek s Lenkou nechali. Jen tak bezděčně listovala a pomyslela si, že by jí měla trošku prozkoumat - už jen kvůli všeobecnému přehledu. Přišlo jí to skoro jako svatokrádež, že by ona, neznaboh, měla číst Bibli, když jí vlastně ani nevěří.

A pak se začala nahlas smát. Prsty se jí totiž zastavily na stránce, kde jí padl zrak na slova: Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: "Hle, tady jsem, jsem tady" pronárodu, který nevzýval mé jméno. (Iz. 65:1)

No to je tedy gól, pomyslela si. Jestli Bůh opravdu existuje, pak má zřejmě smysl pro humor!
 

Zhluboka se nadechl. Měl pocit, že nikdy předtím se nemohl tak svobodně nadechnout. Je to vůbec možné, aby se člověk z čirého zoufalství probral do takového blaha? Nedokázal ty nové pocity hlavou ani zpracovat. Nevšiml si, že v přítmí stojí Kamila v noční košili a překvapeně pozoruje jeho rozesmátý obličej mokrý od slz.

"Borku, Borečku..." špitla. "Něco se ti stalo?" ptala se rozechvěle. V setmělém pokoji se vznášela zajímavá atmosféra. Jakési příjemné "hřejivo". Nerozuměla tomu, že její manžel tu klečí v slzách a přitom se usmívá jak malé dítě. 

"Zlato, On mě slyšel," usmíval se dál Borek.
Kamila se nechápavě rozhlížela po tmavých koutech pokoje. "Kdo?"
"Otec. Otec mě slyšel...já už se nebojím."

 Mirek s Lenkou ocenili i její občerstvení. Odešli po třech hodinách povídání. Sotva za nimi zaklaply dveře, Borek objal Kamilu a řekl: "Jsem rád, že jsi tu návštěvu se mnou vydržela. Opravdu mi pomohlo, že jsem si mohl popovídat." Borek se najednou trochu zachmuřil a zamyšleně se odtáhl od Kamily. Měla pocit, že je najednou hodně daleko.

Hlavou se mu honily myšlenky na jeho otce. Nechtěl si vybavovat nějaké scény, ale samy se mu draly do hlavy. Pochybnosti znovu začaly útočit. Nechtěl tím však Kamilu děsit, hlavně teď v jejím stavu. Chtěl se s tím vypořádat. A věděl už, kdo mu pomůže...

"Kamilko, nechceš si už jít lehnout, nejsi unavená?" zeptal se starostlivě. Kamila přisvědčila a během pár minut ulehla do postele. Tento den byl pro ni opravdu dlouhý. 

Borek zůstal v obýváku, seděl v křesle a hlavu držel v dlaních. Napadaly ho stále tytéž myšlenky a vzpomínky. Věděl, že sám s tím nic nezmůže a proto se začal modlit. Věděl, že pro něj už není jiná cesta. Musí se obrátit k Bohu, všechno mu říct a doufat, vlastně věřit, ano - musí pevně věřit, že Bůh ho uslyší a vysvobodí. Dříve netušil, že ta pouta k jeho původní rodině jsou tak svazující. Stačilo na to nemyslet a bylo to. Začal se modlit a říkat Bohu všechny ty křivdy, bolesti a problémy, kterými jako dítě prošel. Najednou klečel na kolenou. Prosil Ježíše, aby mu pomohl a uzdravil jeho srdce. Řekl mu o všech svých starostech ohledně jeho vlastního otcovství. Řekl všechno, co ho napadlo.... Pak už nevěděl, co říkat. Najednou zůstal potichu a cítil, že řekl všechno. Představil si své srdce, které bylo obaleno kamenem. Najednou uviděl, že se kámen začal odlupovat a odpadávat. Nevěděl, proč ho napadl tento obraz. Nikdy nebyl sentimentální. Ale tohle nebylo sentimentální. Tohle bylo skutečné. Jeho srdce bylo svobodné.

Během krátké chvíle vyšlo najevo, jak moc má Borek ze svého rodičovství strach. Vyčítavým hlasem si stěžoval: "Ty se máš - tvůj táta je věřící, tak to určitě nemáš tak hrozné vzpomínky na dětství jako já. V tom mě asi nemůžeš pochopit."

Mirek ale zavrtěl hlavou. "Nevíš o mně a o mojí rodině vůbec nic."

Všichni se na sebe překvapeně podívali. A Mirek začal vyprávět.

"Můj táta třeba nepil alkohol. Ale chodil za ženskýma. Mojí mámou dost pohrdal a vysmíval se jí, jak má po dětech vytahané břicho a jak je ošklivá. Sprostě jí nadával a když mu hodně lezla na nervy, běžně jí pohlavkoval. Ne, že by jí opravdu mohl ublížit, ale stejně to nebylo pěkné. Na dětství taky nemám moc hezké vzpomínky."

Borek s Kamilou překvapeně naslouchali, ani nedutali. "Ale vždyť tvůj táta vypadá jako pohodář!" nevěřícně namítal Borek.
"Dneska už jo. Víš, můj táta se obrátil asi před pěti lety. Tehdy prosil maminku i nás o odpuštění, od té doby je to jiný člověk."

Kamile to hned nedošlo, a tak se zeptala: "Co myslíš, tím, že se obrátil?"

"No jako že uvěřil v Ježíše.

Kamila se musela v duchu zasmát sama sobě. Teď jsem jim pěkně nahrála na smeč.

Ale celou dobu se pak bavili úplně normálně, jako staří přátelé. Z ničeho neměla pocit, že by byli do něčeho tlačeni. Naopak, byla jim vlastně vděčná. Konečně si s Borkem někdo promluvil o tom, co ho tak trápilo, lépe, než to dokázala ona. Doufala, že to všechno k něčemu bude.

 Kamila po něm sekla nepříjemným pohledem, který byl všeříkající. Ne, že by se jí ten web nějak nelíbil, ale proč to musí Borek vytahovat už teď? Stejně by se to k tomu nakonec nějak stočilo, jenže jestli to bude nepříjemný rozhovor, pokazí si návštěvu hned na začátku a pak tu budou trapně všichni sedět až do konce.
Borek si toho velmi dobře všiml. Nerad Kamilu popichoval, ale byl tak neuvěřitelně zvědavý, měl tolik otázek... a na rozdíl od Kamči mu připadalo, že tu už hrozně dlouho sedí a k jádru věci se ne a ne dostat.
Objal svou ženu a s úsměvem od ucha uchu, který ji vždy zaručeně odzbrojil, řekl: "A Kamča už má tuhle zelenou stránku prolezlou skrz na skrz. No řekni sama."
Kamila se trochu ošila, ale nechtěla být tím, kdo kazí náladu, tak začala opatrně o sladkých obrázcích miminek a úžasných receptech.
Lenka ihned přihodila svůj oblíbený recept. Borek si v duchu povzdechl, že z toho asi zas nic nebude. Mirek se k němu ale otočil: "Jak jsi mluvil o tom článku, to vypadá zajímavě..."

 Po večeři spolu umyli nádobí a stihli to jen tak tak, protože u dveří už zazvonil zvonek. Mirek i Lenka vešli do bytu se srdečným výrazem na tváři. Podali si ruce na přivítanou, odložili kabáty a za chvíli už byli usazení na gauči a v křeslech v obýváku. Rozhovor začal otázkami na zdravotní stav a náladu obou nastávajících maminek.Kupodivu oba muži naslouchali a nijak se nesnažili odvést hovor jinam.Pak začal Borek mluvit o článku na Mařince.cz.

Po několika prvních soustech zkusila to téma nadhodit. "Ty, Borku, nechci, aby mě někdo přesvědčoval na víru. A tebe taky ne, je to jasný?"

Borek si trochu povzdychl. "Kamčo, nemusíš být hned tak nepřátelsky naladěná. Známe se přece navzájem tak dlouho. A sama víš, že sice o Bohu mluví jako o něčem samozřejmém a přirozeném, ale že svoji víru nikomu nevnucují."

Kamila rezignovaně pokrčila rameny. "To máš pravdu..." Chtěla pokračovat: Ale když ty už teď taky věříš... Jenže měla pocit, že to ještě není tak definitivní, tak to raději neřekla nahlas. Ano, ráda by se dozvěděla o jejich víře víc. Ale trochu se bála, že když jsou teď všichni názorově v přesile, tak se na ní sesypou jako rej vos.

Zamyšleně si vložila špičku kyselé okurky do pusy. Kdyby aspoň Mirek nenaočkoval Borka. Vytáhla další okurku ze sklenice a krájela úhledná kolečka na dozdobení. Pára z hrnce nadzvedla poklici. Slila těstoviny a vypnula plotýnku. Ochutnala omáčku a spokojeně si pomlaskla. Znovu ji přepadla ta myšlenka. Mohli jsme být na to jejich poblouznění dva...jenže teď? Borek je...
"Nechceš s tím pomoct?" přerušil její dumání manželův hlas z obýváku.
"Dík, to zvládnu," rychle odpověděla. "Večeře bude za minutu."
Napadlo ji, že možná by to ještě měla s Borkem probrat. Připravila stůl a jídlo. "Zlato, večeře je na stole," zvedla hlas, aby ji slyšel. 

Než se jí uvařilo jídlo, v prostojích nakrájela veku a připravila pár chlebíčků. Ráda vytvářela nazdobené kreace na tácku, za což ji někteří obdivovali a další se smáli.

Na jednu stranu se těšila, že se s nimi více pozná, zase z jiné stránky, když je teď pojil společný osud v podobě zázraku v bříšku... Na druhou stranu cítila i trému - hlavně, byly to křesťané, ale o víře se dosud vlastně ani nebavili. A ona nevěděla, co od nich má vlastně v tomto směru čekat a jak moc přijde na přetřes slovo "Bůh".