Vzpomínáme

 Tak u nás doma si nachystám fotky, na kterých mám své blízké, kteří už mezi námi nejsou. Mám je rozeseté po stole, u nich svíčku a modlíme se. Taky chodíme spíš navečer na hřbitov, kde má manžel babičku- je to u nás, kde teď bydlíme. Chodíme s lucerničkama už z domu a na hřbitově se též pomodlíme nebo i zpíváme. Svou babičku mám na hřitově 16 km, tam schválně nejezdím, většinou to spojím s modlitbou a návštěvou až na hody sv. Martina, které jsou blízko a kostel tam je zasvěcený jemu...

Před těma 14 dnama, když se mi ocitla maminka v nemocnici se srdcem, jsem zrovna zpívala na pohřbu a zabylo mi úzko...Myslím si , že zkušenost s úmrtím opravdu blízkého člověka nemám a nedá se to předpokládat, jak bych zareagovala.Ale vnímala jsem, že věřím Pánu, ale ta úzkost, že bych na všechno- sestry- zůstala sama, mě dostihla...

Babička od manžela zemřela doma. Bydlela tu vlastně vedle nás a já byla těhotná s Péťou a nevadilo mi, když jsem šla pomoct mamince od manžela s babičkou pomoct ji obléct do rakve. Tam jsem spíš pocítila to "nehmotné" tělo- bez života, že to už není NIC!!! A tak si myslím, že je opravdu důležitější překonat "nějak" nevím jak , ostych před umírajícím a spíš ho obejmout a věnovat se mu za života, třebas podáním ruky, pohlazením, než pak....ale sama nevím, co bude až jednou...

Manžel mi vyprávěl, jak rád chodil s rodiči jako malý na hřbitov, a nechal si vyprávět o lidech, kteří už nejsou mezi námi. Dědu ani nezažil, druhého jen chvilku, tak bylo příběhů spousta.

Já sama moc ráda vzpomínám na jeho babičku. Došli jsme "náhodou" na návštěvu čtyři hodiny před smrtí. Tehdy se poprvé modlila a prosila o odpuštění hříchů... Víme, že je dneska v nebi.

Moje babička zemřela až letos, k jejímu hrobu to mám dobrých 100 km. Tak tam asi nepojedu. Ale vzpomínám ráda a často. Akorát je mi pořád ještě trochu smutno...

Na hřbitov chodíme často. Od malička jsem chodila s rodiči nebo s babičkou každý víkend ke hrobu. Hřbitov máme 3 minuty od domu, v lese za vesnicí. Často jsem s dětmi chodila na procházky do lesa a při té příležitosti jsem se vždy zašla kouknout, zda je na hrobě vše v pořádku. Máme tam malý kousek s květinkami a je potřeba je zalévat. Dnes, když jdu s vnučkami do lesa, také  projdeme hřbitovem, holky vezmou konvičky, zapálíme světýlka. Připadá mi to zcela přirozené. Když si povídám o tomto s kolegyněmi z práce, je to úplně o něčem jiném. Asi tím, že jsem tak byla vedena od malička, starost o hrob, vzpomínky na zemřelé příbuzné, kytičky a světýlka jsou pro mě běžná po celý rok, nejen na "dušičky". Tím, že tatínek zemřel 27.10. máme vzpomínkové výročí už o pár dnů dříve. Když se k nám přistěhoval manžel, zpočátku mu to připadlo divné, že chodíme často k hrobu, ale teď už si zvykl.(-:

Já nejsem z těch, co neberou děti na hřbitov a vše okolo smrti je pro ně tabu. Ne, že bych to přeháněla, stejně té malé 2,5leté hlavičce stačí zatím málo. Už druhým rokem také budeme zdobit svíčky na hroby. Snad se nám to vydaří a předvedeme Vám to v článku o víkendu před Památkou zemřelých - kdybyste se chtěli inspirovat... Budeme vzpomínat na ty, co nás už opustili. Některé si synek i pamatuje, jiné ne. O těch mu budeme vyprávět, jací byli.

už na mě padnul a vzpomínám na rodiče, kterým bych toho tolik chtěla říct.

Bratra Jaromíra jsem navštívila týden před jeho smrtí,byl hodně nemocný. Ale hodně mě bolí, že jsem se s ním nerozloučila. Když jsem od něho odcházela spal a já ho nechtěla budit. Někdy na mě padne lítost, dala bych všechno ,abych je mohla obejmout.