S váma se nedá mluvit!

V klidu si se svým potomkem pohovořit, vyměnit si vzájemně rozdílné názory, prodiskutovat nápady nebo plány není pro rodiče dospívajícího nic snadného. Na nich záleží, zda navodí příhodné podmínky pro usnadnění vzájemné komunikace.

„Fotr a máti jsou mentálové, nedá se s nima bavit. Vůbec nic nepobíraj. A když na tebe mluví, tak jenom proto, aby ti dělali kázání za pět pade.“ Pověstný dialog rodič–dítě, doporučovaný ve všech článcích vztahujících se k psychologii, se nevede snadno, zejména když nastane období dospívání. Lze vůbec kromě banálních, obyčejných kaž do denních hovorů, s výjimkou vzrušených debat na rozčilující témata, mluvit s dospívajícím potomkem o hlubokých, životně důležitých a intimních věcech? A když už by se zdálo, že náš pubescent není proti, kde vezmeme jistotu, že takový rozhovor vůbec vydrží? Není v jeho věku takovéto obnažení jeho a našich představ až příliš „znepokojující“, protože nadmíru odhaluje právě to, co se naše ratolest snaží skrývat? Udržovat v tomto období plném zmatků a proměn pouhý povrchní, nezávazný dialog není nic snadného. Uvolněný tón totiž obvykle velmi rychle otráví témata, která přilévají oleje do ohně. Nepochybně právě proto se našim dospívajícím dětem daří udržovat takové rozhovory, ať už povrchní, nebo hluboké, spíš s ji ný mi dospělými, kteří k nim nemají tak těsný vztah – se strýci, s prarodiči, přáteli rodiny, učiteli. Zdá se totiž, že když mluví s námi, může vést citová blízkost a latentní agresivita k tomu, že neutrální rozhovor přeroste například v divokou výměnu názorů. Náš dospívající si právě proto, aby se něčemu takovému vyhnul, udržuje od nás raději odstup.

S druhými je to snazší
Kterého rodiče nepřekvapí, dodejme ještě, že příjemně, když mu blízcí příbuzní blahopřejí k tomu, jak má vyzrálého, inteligentního, bystrého a vtipného dospívajícího potomka. Mluví se skutečně o jedné a téže osobě? Ale jistě, svěřit se jiným dospělým pro něj díky přirozenému odstupu není zdaleka tak nebezpečné, jako když se otevře rodičům. A tak nám náš pubescent zároveň s výtkou „s váma není řeč“ přisuzuje prašivou roli „mentálů“, „de mentů“, „debilů“, případně „tupců“, s nimiž se nedá ro zumně domlu vit, a to ho podvědomě ospravedlňuje, aby si šel popovídat s druhými. Z bližšího pohledu to není nejhorší nápad. Za touto výtkou se totiž skrývá i objektivní zjištění. Občas se stane, že jsme pro naše dospívající ratolesti skutečně nepoužitelní. Při pomyšlení, že bychom se s nimi měli pouštět do nekončících debat, totiž býváme příliš zaměstnaní, příliš unavení, vyčerpaní a tak dále. A naši zklamaní, dotčení dospívající pak snadno můžou hlásat: „Rodiče se zajímají akorát tak o moje známky.“

A o čem mluvíme my?
Dokážeme s nimi opravdu hovořit často a hodnotně? Takovou otázku si skutečně můžeme položit, a zároveň bychom se měli začít pozorovat, abychom viděli, jak se vlastně chováme. O čem doma mluvíme? O tom, co jsme zažili během dne, jak se cítíme, co nás rozčiluje, co nás rozveselilo nebo zklamalo; o čem sníme? Co vlastně společně sdílíme? Jaký význam přikládáme rozmluvě? Jsme zvyklí mluvit o sobě? Vedeme například někdy přes den skutečný hovor, nebo se naše řeč neustále stáčí k organizačním záležitostem, popřípadě se blíží hádce? Pokud se naše diskusní témata omezují na počasí nebo placení složenek, návštěvu u lékaře nebo řeči o tom, co je potřeba nakoupit, je zde reálná možnost, že náš dospívající bude tento způsob styků vnímat jako příklad. A když se sami pokusíme vrátit v čase a vzpomenout si, jaké to bylo, když jsme vyrůstali, nejspíš si uvědomíme, že jen opakujeme to, jakým způsobem nás na komunikaci připravovali naši rodiče.

Vhodná dávka ochoty být k dispozici
Za oním „s vámi se nedá bavit“ se rovněž skrývá naléhavá žádost dospívajícího, který si chce ověřit, do jaké míry jsou rodiče ochotní být mu k dispozici. Měli bychom si asi povšimnout, že náš dospívající si s námi často potřebuje promluvit o něčem strašně důležitém, a to právě ve chvíli, kdy to nejmíň čekáme nebo když spěcháme, jsme unavení či pohlcení něčím úplně jiným. Je v takové chvíli vhodné nechat si ujet vlak, dostavit se pozdě na důležitou schůzi, přeorganizovat si původní program a stát se pozorně na slouchajícím uchem, které si naše dospívající ratolest žádá? To si musíme dobře rozmyslet. Mezi přehnanou ochotou být k dispozici, která nás nutí reagovat kdykoli a kdekoli ve dne v noci, a absencí takové ochoty existuje jistě nějaké kompromisní řešení, umožňující zvolit chvíli, která bude vyhovovat současně všem. Snese náš dospívající potomek rozumný odklad?

Ukázka z knihy Nemluv se mnou tímhle tónem!
Vydalo nakladatelství Portál