Životopis Pavla Landovského

Tak jsem měl tehdy v srpnu 1968 takovej pocit, kterej mi vydržel ještě deset let: že jsem se k něčemu dostal. Myslím, že to bylo už 29. srpna, když jsem vodjížděl do Mnichova. Jednak už nás v tom Činoheráku vobsadili, už to zkrachlo, a tak jsem si říkal, že přijdou a postřílejí nás v tom sovětským gymnáziu, u kterýho bydlela moje sestra Helena, která denně viděla z první ruky, jak tam voděj lidi a střílejí je, hlavně Rusy, co drancovali.

K tomu si vzpomínám ještě na jednu epizodu. Měl jsem v noci službu u toho telefonu do Mnichova, teď už nevím s kým, vyšli jsme ven nadejchat se čerstvýho vzduchu a najednou vidím, jak jdou dva ruský vojáci Smečkama; jeden měl panzerfaust a druhej pušku, plížili se tou pustou ulicí a najednou uviděli plnou výlohu Tuzexu. Chvíli úplně fascinovaný zírali na lahve s drahým chlastem a najednou prásk: rozbili sklo, nabrali ty láhve a spěchali s kořistí na Václavák. Za chvíli přišli další vojáci s dekou a nabrali ten zbytek, hlavně cigarety.

My jsme se samozřejmě schovali. Druhej den ráno to vedoucí Tuzexu udal Rusům a přišli tam komisaři v koženejch kabátech, nachomejtnul jsem se k tomu a řek: „Ja etovo viděl." A jeden z těch komisařů ke mně přistoupil a procedil mezi zubama: „Vy ničevo něviděli." Já znova statečně: „Ja etovo navěrno viděl." A von na to: „Pojďomtě." A najednou jsem si vzpomněl na mýho otce, kterej zažil Čeku v Rusku a rychle jsem změnil výpověď: „Ja ničevo něviděl." Tak mě můj otec zachránil, protože mi došlo, že s touhle složkou si nemám nikdy nic začínat. Nechali mě na pokoji, pak vyšetřili, že to vykrad nějakej českej lotr, a nic se nestalo.

Činoherní klub byl dole v přízemí a ve sklepě a nad ním byly ženský domovy, kde bydlela Tinka, krásná prodavačka z rybárny. Tak jsem se k ní nastěhoval, bydlel jsem přímo v baráku. Byl to hořkosladkej revoluční čas, v noci jsem bojoval, ve dne jsem si vyběh do města.

Asi za deset dní jsme prchali do Mnichova s Pavlem Juráčkem a slavnou francouzskou herečkou Jeanne Moreau a jejím manželem. Jeli jsme autem přes Rakousko, já jsem spal s tím jejím manželem na nějakých matracích a Jeanne jsme šoupli do takový komory.
Člověk to bral jako samozřejmost. Nějakej čas jsme zůstali v Mnichově. Juráček sice pořád říkal, že nechce žádný podpory, ale pořád za mnou chodil, jestli nemám peníze. Tak jsem mu nabídnul, že si vezmu podporu i na něho, ale von by vo tom jako nevěděl. Protože už tenkrát byl Pavel namočenej úplně nevinně v těch srandách s StB, což se seběhlo tak, že v době, když natočil svůj slavnej film Každý mladý muž, tak byl pak normálně na vojně.

Ten film vyhrál na festivalu v Mannheimu a jinde spoustu cen a Pavel jako režisér tam musel jet na to přebírání. Dali mu civil a řekli mu, že se před vodjezdem musí sejít s jejich rezidentem a rezident bude stát tam, co je dneska Kotva a bude mít v klopě saka větévku. Rezident vodved Pavla do tajnýho bytu, kterej byl v tom baráku, co byly po léta Aerolinie, a tam mu řekl, že jako voják československý lidový armády je povinnej, když ho vysílají na Západ, podat všechny dostupný vojenský informace, což jim lehkomyslně slíbil, protože už se viděl na Západě, kde ještě v životě nebyl. Když se vrátil zpátky, tak na to samozřejmě estébáci nezapomněli, hned zase musel jít do toho tajnýho bytu, tam seděl stejnej chlap jako prve a ptá se: „Tak co jste, soudruhu, zjistil?" A Juráček suverénně povídá: „V Mnichově na letišti je 130 amerických stihaček, 13 helikoptér, 6 bombardérů," a ještě mu řek pár nějakých údajů. Chlap byl spokojenej a ptal se: „Jak jste to, soudruhu, zjistil?" A Juráček povídá: „No, já jsem šel k tomu letišti a tam byla taková veliká černá cedule a na ní bylo bíle napsáno, že na letišti v Mnichově je právě tolik a tolik bojový americký techniky." Voni nevěděli, ty kreténi, že Američani byli na území cizího státu, kterej měl v zákonech, že tyhle údaje musí být napsaný pro lidi, co tam žijou u toho letiště, protože to byl demokratickej stát. Ten chlap si to všechno pečlivě zapsal.
Z Mnichova jsem se vrátil pochopitelně domů, dopsal jsem Hodinovýho hoteliéra, život se zase rozběh. Tenkrát se ještě nezdálo, že to bude takovej průser. Na začátku sezóny 1969/1970, rok po sovětský okupaci, přišel Honza Kačer s tím, že budeme hrát Čechova. Vybral si Višňovej sad. Tehdy celej rok český divadla vodmítaly hrát ruský a sovětský hry a my jsme se rozhodli ukázat, že umění nemá nic společnýho s brežněvovskýma politickýma rejdama, že ruská literatura je báječná a Čechov je nádhernej autor.

Helena Albertová, Pavel Landovský: Lanďák

Pavel Landovský se v knize vzpomínek, v níž se zpovídá Heleně Albertové, zcela čtenářům otevírá. Opravdu na sebe prozrazuje téměř vše - a nejen na sebe. Vypráví o svém dětství - už tehdy prý byl pěkný rošťák! Svědčí o tom zápisy z deníčku, který mu od prvních školních dnů vedla jeho babička. Netají nic ze svých hereckých začátků a posléze velkých úspěchů v pražském Činoherním klubu. Bez zábran popisuje, jak prožíval emigraci v Rakousku a s jakými pocity se vracel domů, do Prahy. Ve svém vyprávění je naprosto upřímný a k řadě svých tehdejších i současných přátel velmi kritický. Čtenářům se představuje nejen jako „kašpar", ale i jako autor divadelních her.

Pavel Landovský

*11. 9. 1936, Havlíčkův Brod
Herec, dramatik, bývalý disident, signatář Charty 77

Vyučený nástrojař, studoval na strojní průmyslovce v Teplicích, avšak před maturitou byl ze školy vyhozen. Už v Teplicích statoval a hrál malé role v místním divadle, hraní se věnoval i během vojenské základní služby a po návratu z vojny se rozhodl u „prken, jež znamenají svět" zůstat. Od roku 1960 se potuloval po oblastních divadlech (v Šumperku, Klatovech, Pardubicích). Chtěl studovat na DAMU režii, ale třikrát nebyl přijat „pro nedostatek talentu, inteligence a fantazie". V roce 1966 se stal členem Činoherního klubu v Praze, z něhož nuceně odešel v roce 1976. Stal se disidentem, blízkým spolupracovníkem Václava Havla a signatářem Charty 77. Ve své zemi ztratil tehdy jakoukoli možnost obživy. V roce 1979 přijal nabídku na dvouletý pracovní pobyt v Burgtheateru ve Vídni, během kterého mu bylo odňato státní občanství. I když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy, zůstal zde v angažmá až do svého odchodu do penze v roce 1998.
Před filmovou kameru jej poprvé přivedl Pavel Juráček ve filmu Každý mladý muž (1965). Na začátku sedmdesátých let, kdy už patřil k nejpopulárnějším českým hercům, mu byl pro jeho politické názory zakázán film i televize. Z tohoto období si připomeňme alespoň některé snímky: Svatba jako řemen (1967), Piknik (1967), Já, truchlivý bůh (1969), Utrpení mladého Boháčka (1969), Svatby pana Voka (1971). Natočil i několik filmů v zahraničí. Po roce 1990 se opět objevuje v českých filmech, z nichž třeba uveďme V žáru královské lásky (1990) Černí baroni (1992), Amerika (1994), Vratné lahve (2007), Nestyda (2008)...
Je autorem šesti divadelních a několika rozhlasových her, z nichž asi nejznámější a nejhranější doma i v zahraničí je Hodinový hoteliér.

Helena Albertová

*1. 9. 1941, Praha
Po absolvování Střední průmyslové školy v Praze pracovala jako aranžérka, divadelní technikářka, a čalounice. V letech 1966 -1970 vystudovala katedru sociologie a filozofie FFUK v Praze. Po absolutoriu vykonávala různá zaměstnání a napsala svou první divadelní hru Parádní pokoj.
Od roku 1975 dodnes je zaměstnána v Divadelním ústavu v Praze. Od postu asistentky v oddělení scénografie se postupně stala vedoucí produkce výstav a od roku 1990 ředitelkou tohoto ústavu. V současné době je kurátorkou a architektkou výstav týkajících se divadla a české scénografie.
Kromě tří monografií o českých scénografech - Karlu Svolinském (1978), Otakaru Schindlerovi (1988) a Josefu Svobodovi (2008), je autorkou i divadelních her Letní kino Život (1976), Příběh Jana Jakubce (1988) a dosud neuvedené hry Kamenný dvůr (2002). Pro Český rozhlas napsala 14 rozhlasových her a pro Českou televizi scénář k seriálu Paradoxy českého divadla.