Případ ztraceného muže

Tom Belbury zemřel v květnu a teď, když přešlo léto, ho bratr postrádal víc než kdy jindy. Ani jeden z nich nebyl ženatý, takže po bratrovi nezbyla vdova ani děti, jen fenka Honey. Jim si vzal Honey k sobě; měl ji vždycky rád a Tom si to tak přál.

Když se dozvěděl, že brzy zemře, měl velkou starost o to, co se stane s Honey, až on tu nebude, a přestože ho Jim neustále ujišťoval, že si ji vezme, Tom mu to donekonečna kladl na srdce.
"Copak jsem ti to už tolikrát neslíbil?" durdil se Jim. "Chceš, abych ti to dal písemně a s podpisy svědků? To klidně můžu, jestli chceš."
"Ne, já ti věřím. Je to fajn pejsek."
Jim Tomovu důvěru nezklamal. Žil v domku po rodičích a tam si také Honey vzal. Nebyla to žádná krasavice, mezi předky měla kokršpaněla, baseta a Jack Russell teriéra. Tom říkával, že vypadá jako corgi, a každý věděl, že jsou to psi královny, schválení takřka královským razítkem, ale Jim žádnou podobnost neviděl. Přesto si Honey oblíbil. Kromě toho, že byla věrná a přítulná, měla totiž jednu úžasnou přednost. Uměla hledat lanýže.
Každý rok na začátku září vyráželi Tom a Honey do nějakého lesa v okolí Flagfordu na lanýže. Spousta lidí se jim posmívala. Tvrdili, že v Británii lanýže nerostou, že jsou jen ve Francii a Itálii, ale bylo nadevšechno jasné, že je Honey nacházela, Tom ji vždycky odměnil kouskem masa a prodal lanýže do známé londýnské restaurace po dvou stech librách za libru.
Jim jejich chuť nesnášel, ale myšlenka, že získá dvě stě liber a možná i víc, se mu zamlouvala. Nikdy s Tomem na lanýžích nebyl, ale věděl, jak na to. Proto se jednoho vlídného a jasného rána pozdního září vypravil s Honey do části Flagfordu, které jejich sousedé říkali nóbl čtvrť, kde na Pump Lane stál Flagford Hall naproti Athelstan House, každý z nich na rozlehlém pozemku. Oni se ale o ty domy nebo jejich obyvatele nezajímali. Mířili na louku starého Grimblea, jež vyplňovala roh mezi zahradami Athelstan House a dvěma dalšími domy, které se jmenovaly Oak Lodge a Marshmead.
Podobně jako Svatá říše římská, o které Gibbon tvrdí, že nebyla ani svatá, ani říše, nebyla tahle parcela louka, ani Grimble nebyl nijak zvlášť starý a snad se ani původně nejmenoval Grimble. Šlo o zarostlý pozemek, asi akr půdy, který realitní agenti popisují jako rohovou parcelu. Během dlouhých let, kdy jim nikdo nevěnoval pozornost, vyrostly semenáčky stromky do stromů, keře do houštin, růže, ptačí zob a svída do křovin a stromy do dvojnásobné výše. Někde uprostřed tohohle bujného porostu stála napůl zřícená chata, která patřívala Grimbleovu otci, okna měla zatlučená prkny, střecha pozvolna ztrácela tašky. Tom Belbury tady byl na lanýžích s Honey před rokem a tvrdil, že příslušníků rodu Tuber je tam hojnost.
Protože Tom nosil odměnu pro Honey nezabalenou v náprsní kapse své kožené bundy, obvykle cítil pach masa, které bylo poněkud "zamřelé". Jimovi se to tenkrát nelíbilo, ale teď si na to dojatě vzpomněl. Tom by měl velkou radost, kdyby teď viděl, jak Jim s Honey míří na louku starého Grimblea v přátelské družnosti a pokračují v jeho díle. Možná nás vidí, pomyslel si Jim sentimentálně a představil si bratra v nebi v nějakém pěkném lanýžovém lesíku.
Celou operaci řídila Honey. Tom vždycky prohlašoval, že ji na určité místo táhne přítomnost lanýžových much, které se vznášejí nad patou stromu. Teď vedla Jima k vzrostlému stromu (pomyslel si, že je to sykomora), kde už sám ty mouchy zpozoroval.
"Tak začni hrabat, holka," řekl jí.

Nepravidelný bradavičnatý útvar velký asi jako tenisový míček, který Honey vyhrabala, ochotně odevzdala výměnou za kousek svíčkové, jejž Jim vytáhl z tašky na zip.
"Tahle stará houba musí vážit půl libry," řekl nahlas. "Jsi šikovná holka, jen tak dál, Honey."
A Honey pokračovala. Lanýžové mušky ji obtěžovaly, chňapala po nich, útočila na nejhustší místo roje a rozháněla je. Pak začala hrabat znovu, z tlusté vrstvy listí vydobyla nejdřív mnohem menší lanýž, pak jeden asi stejně velký jako pořádný brambor a opět byla odměněna kousky svíčkové.
"Hele, tamhle je mnohem víc much," ukázal jí Jim k větší břízce, která vypadala jako stoletá. "Co se tam přesunout?"
Honey neměla v úmyslu se někam přesunout. Hledač diamantů by se také nenechal odtrhnout od mocného naleziště, kde právě objevil kameny, za které by byl majlant, dokud by si nebyl jistý, že je vyčerpané. Už neobjevila žádné další lanýže a předmět, který vyhrabala, ji nezajímal. Ležel na hnědočervené půdě, bílý, tvaru vějíře a nedalo se pochybovat, co to je: lidská ruka.
Lépe řečeno, kosti lidské ruky. Maso, kůže, žíly, cévy, šlachy, to všechno bylo pryč.
"Bože můj, holka zlatá," zaúpěl Jim Belbury, "cos to vyhrabala?"
Jako by rozuměla, Honey přestala hrabat, sedla si a sklonila hlavu ke straně. Jim ji popleskal. Dal ty tři lanýže do plastového sáčku, který si kvůli tomu nesl s sebou, uložil sáček do batohu a vytáhl mobilní telefon. Jim byl sice starý venkovan, kdysi zemědělský pracovník, a žil v chalupě bez pořádné koupelny a kanalizace, ale už neudělal krok bez mobilního telefonu, který mu věnoval jeho patnáctiletý synovec. Protože neznal číslo na kingsmarkhamskou policejní stanici, zavolal na informace.

Ukázka z detektivky Případ ztraceného muže, vydalo nakl. Motto

Nejnovější případ šéfinspektora Wexforda

Na zpustlém pozemku zvaném Grimbleova louka je nalezeno mrtvé tělo, které tu leželo déle než deset let, takže už nelze určit příčinu smrti. Během pátrání najde vyšetřovací tým nedaleko odtud ve sklepě neobydlené chaty další mrtvolu. Šéfinspektor Wexford musí zjistit, zda spolu obě úmrtí souvisejí, zda jde o jediného vraha nebo je to náhoda, ale především musí oběti identifikovat. Dlouho se to nedaří, až jeden z Wexfordových podřízených narazí v Timesech na příběh o zmizelém muži. Datum zmizení se shoduje s tím, kdy zemřel první nalezený mrtvý...

O autorce:

Kritika ji označuje za současnou nejlepší anglicky píšící autorku detektivního žánru na světě, za „Královnu zločinu".
Narodila se v roce 1930 v jižním Woodfordu v Londýně jako dcera dvou učitelů. Po ukončení školy pracovala nejprve jako novinářka, pak se začala cele věnovat psaní.
První román Ruth Rendellové (From Doon with Death, česky Smrt má jméno Doon) vyšel před téměř čtyřiceti lety. Za tu dobu se z ní stala snad nejplodnější autorka anglických detektivek - na svém kontě má přes padesát titulů. I vzhledem k tomu je obdivuhodné, že každý její příběh je neopakovatelný, neotřelý, každá zápletka výjimečná a překvapivá. Tituly Ruth Rendellové se dají roztřídit do tří skupin.
Nejpočetněji jsou zastoupeny romány s oblíbeným inspektorem Wexfordem, kterému Rendellová dala příležitost k vyřešení případu celkem sedmnáctkrát. Reg Wexford je chytrý, duchaplný, vtipný a spolehlivý detektiv s vyrovnaným rodinným zázemím, má jasnou hlavu a bystrý úsudek; Wexford je zkrátka zástupcem té nejklasičtější anglické formy.
Tento pohled brzy Rendellová obohatila o psychologické prvky. Začala psát napínavé psychologické romány plné očekávání, netypických lidských osudů a setkání, která v mnoha případech končí katastrofou.
Rendellová psychologickou polohu tvorby ještě rozvinula - tentokrát pod pseudonymem Barbara Vine. Tituly podepsané tímto jménem jsou ještě obsáhlejší a spletitější - kořeny příběhů sahají často až několik generací do dávno zapomenuté minulosti, životy hrdinů jsou předurčeny osudem, z jehož sevření se nikomu nedaří uniknout.

Ruth Rendellová získala za svou tvorbu mnohá ocenění:
• v roce 1976 jí asociace CWA (Crime Writers´ Association, Sdružení autorů detektivních příběhů) udělila za román A Demon in My View (Podoba ďábla) Zlatou dýku za nejlepší detektivku roku,
• v roce 1985 získala Stříbrnou dýku za The Three of Hands (Čas všechno zahojí),
• v roce 1986 jí asociace CWA udělila Zlatou dýku za román Live Flesh (Smrt zaživa), totéž prestižní ocenění získala o rok později za psychologický příběh A Fatal Inversion (pod pseudonymem Barbara Vine) a v roce 1991 za King Solomon´s Carpet,
• v roce 1990 získala Literární cenu Sunday Times a Diamantovou dýku za celoživotní přínos detektivnímu žánru - snad nejcennější ocenění, které lze na tomto poli vůbec získat.

Její knihy byly přeloženy do pětadvaceti jazyků.
Ruth Rendellová je vdaná, má jednoho syna a dvě vnoučata. Žije v Londýně.