V životě každého člověka přijde chvíle, kdy si náhle řekne dost. To jsou ty chvíle, kdy žena, která se deset let dívala spokojeně do zrcadla, se náhle rozhodne, že od tohoto okamžiku začne hubnout. Nebo kdy muž, který po léta byl zvyklý vyklopit všechny peníze a čekal pak úpěnlivě až dostane na cigarety, zahodí náhle výplatní pásku a tajně si užulí stokorunu.

Takové chvíle přicházejí znenadání a nijak nepřipraveny. Prostě jsou zčistajasna tady.

Pan Bouček, který si s odporem otvíral konzervu od guláše a který to dělal, jak mu připadalo aspoň po tisící, náhle ucítil, že už to nemůže dělat dál. Trpělivě snášel svůj úděl vyhnance po mnoho dní. Myl se vodou ze studny a házel kastrolem po myši. Po léta, jak se mu zdálo, se díval na Alíkův obraz, ačkoli se mu nikdy nelíbil. Teď věděl, že už se na něj prostě nemůže dívat dál. Že nehodlá dál jíst konzervy a vyměňovat si pohledy s myší.

A kdo, uvažoval pan Bouček, jako by mu náhle spadly šupiny s očí, ho k tomu mohl nutit? Proč on, rozumný a dospělý člověk, se nechal zvrtačit párkem nezletilých bláznů a dal si namluvit, že musí utéct?

Pan Bouček upustil konzervu a vztyčil se v celé své výši. Šel do konce tak daleko, že kopl do obrazu a divil se, že to neudělal už dávno. Bylo to, jako by se probudil z nějakého zakletí.

Nezůstane tu už ani minutu. Laura sem nebo tam, on se vrátí domů. Co, koneckonců, mu mohla Laura udělat? Nebude to příjemné, ovšem, ale bydlet tady bylo daleko nepříjemnější. Pan Bouček vůbec nemohl pochopit, že to vydržel tak dlouho. Cítil, že každá minuta, kterou by tu zůstal, je nenávratně promarněná. Půjde domů a to hned. Vykoupe se ve své krásné koupelně a vleze si do své skvostné postele. Pan Bouček div nezaslzel, když na to pomyslel. Nemohl by na tomhle uváleném kutlochu strávit už ani půl hodiny, natož další noc. Bylo sice už k večeru, ale to nevadí.

Snad ho někdo sveze nebo chytí autobus. Ale i kdyby měl jít pěšky, pan Bouček byl odhodlán to podstoupit.

Tak jako muž, který si poprvé ponechá z výplaty stokorunu, nechápe, jak to, že na něco tak přirozeného nepřipadl už dříve, ani pan Bouček nechápal, že neodešel už dávno.

Vzal si aktovku a nenamáhaje se s úklidem, zamkl chatu a vydal se ven. Šel s elánem, ale když ušel několik kilometrů, necítil se už tak rozjařeně, jako na začátku. Potkal několik vozů, ale nikdo mu nezastavil. Pana Boučka nenapadlo, že vypadá jako nebezpečný pobuda a přičítal to hamižnosti boháčů. On sám, dokud měl vůz – prodal ho loni s těžkým srdcem na součástky, protože k ničemu jinému už nebyl – vždycky svezl každého. Tihle nafoukanci jen když jeli sami.
Každým dalším kilometrem jeho nálada klesala. Proklínal Julii a proklínal Alíka, a dokonce s jistým váháním proklel i sebe, že byl takový blázen a poslechl je. Oproti tomu, co prožil a co právě prožíval, byla i přítomnost Laury v domě pouhým laškováním.

Konečně ho kus cesty svezl náklaďák, jehož řidič toho litoval ihned, když pana Boučka zblízka uviděl a oddychl si, když ho v Doušovicích vyklopil.
Byla už noc, když pan Bouček konečně stanul u branky svého domu. Div ho nepolily slzy, když uzřel známé, drahé obrysy svého domu, domu, kde na něho čekala bělostná postel, horká voda a jedna nebo dvě sklenky koňaku.
Pan Bouček odemkl branku a šel po cestičce k domu, div neobjímaje každý keř a každou větvičku při cestě. Básník sice říká, že „kdyby domov sebe chudší byl, za pyšný palác bych jej neměnil,“ ale dlužno přiznat, že pan Bouček by si nepřál, aby jeho domov byl sebechudší. Naopak doufal, že v ledničce bude šunka a nějaké pivo.

Vešel dovnitř a na okamžik váhal, jestli má rozsvítit, ale pak se rozhodl, že to neudělá. Nemělo smyslu teď v noci Julii budit. Bude jí jen zdravé, až na ni ráno vybafne. To bylo to nejmenší, co ji mohlo potkat, za to, co mu udělala. Pan Bouček tiše vyběhl po schodech ke svému pokoji, otevřel a vešel.
„Co je?“ řekl ženský hlas z páně Boučkova vlastního pokoje a z jeho vlastní postele, o které doufal, že ho bude, bělostná a nažehlená očekávat, se začal někdo zdvihat.

Laura! Napadlo pana Boučka a v panice vyrazil ze dveří. Tak ona tu přece byla!
Pan Bouček seběhl dolů jako jelen, zakopl o křeslo a usedl…

Ukázka z knihy Prázdniny s Julií

Prázdniny s Julií

vydalo nakladatelství Motto

Humoristický román pro ženy a dívky od autorky Takové normální rodinky

Pan Bohdan Bouček je mírumilovný starý mládenec, kterého osud naneštěstí obdařil neteří Julií, a ta v jeho útulném venkovském domku nyní tráví prázdniny. Jednoho dne zachrání pan Bouček před utopením půvabnou vdovu Lauru, a ani neví jak a je s ní zasnouben. Pan Bouček se ovšem ženit nehodlá a právě tehdy zasáhne Julie a její přítel Alík. Vymyslí plán: strýček musí zmizet, ukrýt se na Alíkovu chatu, aby ho Laura nenašla. Pan Bouček sice nerad, ale poslechne. Jenže Julie má ještě jeden plán – zatímco její strýc trpí v lesní chatě, Julie jeho domek pronajme letním hostům. Tak začíná příběh plný lásky, nedorozumění a dobrodružství, okořeněný ještě záhadou ztracených perel herečky Mii Bodo. A když se navíc pan Bouček, který už na chatě nemůže vydržet, nečekaně vrátí, není o humorné situace a nečekaná setkání nouze.