Na začátku října 1969 jsem odjel na studijní pobyt do Oxfordu. Původně měl trvat rok a měl jsem domluveno, že po měsíci za mnou přijede moje žena se synem Davidem. Ale už třetí den pobytu v Oxfordu jsem zjistil, že k tomu nedojde.

Na St. Anthony’s College, kde jsem měl strávit rok postgraduálním studiem, byla taková čítárna, jmenovalo se to Senior Common Room, a tam byly k dispozici čerstvé noviny. Už v deset ráno tam přicházely i ty české. Zatímco kolegové otevírali Timesy, já Rudé právo. V něm stálo, že československé úřady ruší s okamžitou platností všechny výjezdní doložky. Všichni, kdo jsou v cizině, se tedy musí vrátit, anebo se ocitnou v emigraci se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

V tu chvíli bylo jasné, že sen skončil, sotva začal. Měl jsem ale před sebou ještě nějaký neurčitý čas, o který jsem chtěl bojovat, nakonec z toho byly tři měsíce, a hleděl jsem je využít co nejvíc.

Už jsem však věděl, co mě zajímá – konečně jsem to věděl: svět ideologií a svět politiky jako dva světy, které jsou neslučitelné.

A tak jsem celé dny a večery seděl v knihovně a horečně jsem opisoval, co jsem četl. Měl jsem totiž za to, že tu literaturu, která mne zajímá, si s sebou vzít domů nemůžu, že by mi ji na letišti sebrali. A teď si představte, že až na konci pobytu jsem zjistil, že všichni chodí na konec haly k nějakému přístroji, který jsem tehdy neznal, a teprve teď jsem se dozvěděl, že je to xerox. A tak jsem si domů přivezl několik popsaných sešitů. Možná to tak bylo lepší: odnesl jsem si tak to přečtené hluboko v sobě. Jen minimálně jsem se účastnil společenského života, nekonverzoval jsem, chodili kolem mne po špičkách. To je ten nešťastník z Prahy, který se bude muset vrátit.

Jednoho dne přišel rukou psaný dopis z naší londýnské ambasády – chce prý se mnou v jedné závažné záležitosti osobně mluvit tiskový atašé Jaromír Sedlák. Já byl takový idiot, že jsem si myslel, že jde o nějakého příznivce, který mi chce pomoci zůstat, tak jsem pln naděje přijel do Londýna a byla to studená sprcha: „St. Anthony je absolutně špičkové pracoviště ideologické diverze na Západě a vy tam jste – to je pro nás vynikající příležitost. Podívejte se na ty idioty u nás“ – a mával Rudým právem – „takto se propaganda přece dělat nedá.“ Tedy nabídka spolupráce, podávání zpráv o tom, jak to ideově diverzní centrum pracuje. Já jsem neodpověděl tak ani tak a řekl jsem, že za nějaký čas přijedu s odpovědí. Bojoval jsem o každý den, i když tohle bylo dost riskantní. Večer jsem to na koleji vyprávěl profesorům slavných jmen, kteří na to reagovali s pobavením: „To je bezvadný, my ty zprávy budeme s vámi psát, bude to legrace, samozřejmě na to přistupte…“ Za dva týdny jsem se do Londýna vrátil a setkání mělo už jednoznačnější průběh. „Já se omlouvám, to byl omyl, soudruzi v Praze mi vysvětlili, že to ve vašem případě samozřejmě nepřichází v úvahu,“ bylo mi sděleno.

Z Anglie jsem odjížděl jako jeden z posledních. Doma jsem neměl žádné zaměstnání, žena mi práci sháněla, obíhala všelijaké instituce, ale bez výsledku. Před odjezdem za mnou přišel „bursar“, ekonomický šéf St. Anthony’s College: „Víme, co vás potkalo. Rozhodli jsme se, že vám to stipendium vyplatíme celé.“ V podstatě mi tak dal dost peněz na knihy. Koupil jsem si dva kufry knih, doufal jsem, že to provezu. Byla to sice závadná, ale odborná literatura, žádné pamflety či křiklavé tituly. Podle mého názoru nenápadné knihy. Dva kufry.

Pak jsem se vyděsil: zase v té klubové místnosti, kde se pilo sherry a kouřily se doutníky, jsem se dočetl v Rudém právu: „St. Anthony – středisko výcviku špionáže Jejího Veličenstva.“ Byl to seriál, tři články po sobě o tom, že St. Anthony’s College je střediskem ideodiverze na Západě a že není náhoda, že zrovna na této koleji se soustřeďují českoslovenští emigranti. Přitom jsem tam v té době byl jen já. Nepříjemné. To bude tedy příjezd do Prahy, říkal jsem si. Byla ve mně od té chvíle malá dušička.

Ukázka z knižního rozhovoru

Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem

Rozhovor mapuje v osobě svého protagonisty životní příběh a myšlení jedné z významných postav generace, která přišla na svět během druhé světové války a osobnostně dozrávala v letech šedesátých. Levicové ladění, které si Petr Pithart odnesl z domova, přispělo jen částečně k jeho komunistické epizodě (1960 – 1968), za niž následovalo vystřízlivění. Své zkušenosti ze dvou historických mezníků, které se odrazily na politické realitě této země a morálním profilu národa (1968 a 1989), popsal už v knihách Osmašedesátý (1978) a Devětaosmdesátý (2009). V tomto knižním rozhovoru je však tón ještě osobnější a důvěrnější.

Petr Pithart (1941) vstoupil do veřejného života jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. V roce 1969 byl pro své názory vyhozen z Právnické fakulty UK. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. Od 14. 12. 1989 byl představitelem OF po Václavu Havlovi, posléze předsedou české vlády (1990 - 1992) a po dvě funkční období také předsedou Senátu ČR (1996 - 1998, 2000 - 2004).

Martin T. Zikmund (1966) je evangelickým farářem v Libici nad Cidlinou a zároveň zahraničním redaktorem Katolického týdeníku a redaktorem Perspektiv.

Knihu vydalo nakladatelství Portál.