„Neměl otec v poslední době deprese?“

Kriminální asistentka Åsa Anderssonová po vyslovení otázky sklopila oči. Žena proti ní hleděla tak vyzývavě, že nebylo příjemné se s jejím pohledem setkávat. Jakoby ji propichovala očima, které naznačovaly: mého otce samozřejmě nemůžete najít, protože jste pouhý břídil oblečený do uniformy.

„Ne,“ odpověděla rozhodně.

Åsa Anderssonová si nevědomky hluboce povzdechla. Její psací stůl byl přeplněn různými složkami a papíry.

„Nevšimla jste si známek neklidu?“
„Ne, přece vám to říkám. Byl úplně stejný jako vždycky.“
„A jaký normálně bývá?“

Laura Hinderstenová se krátce suše zasmála a policistce připomněla její učitelku ze základní školy, se kterou tenkrát děti měly velké trápení. Dávala jim najevo trpkou pýchu, že dovede učit i tak zabedněné školáky.

„Můj otec je docent a badatel a veškerý čas věnuje svému životnímu poslání.“
„A to je co?“
„Trvalo by dost dlouho, než bych vám to vysvětlila, ale stručně mohu říct, že je jedním z nejpřednějších expertů v zemi na Petrarcovo dílo.“Åsa Anderssonová přikývla. „Rozumím.“

Odpovědí bylo další suché prsknutí.

„Takže z domova odešel v pátek. Nezmínil se, co hodlá dělat?“
„Ne. Jak říkám. Když jsem se vrátila odpoledne z práce domů, byl pryč. Na stole žádný lístek, žádná poznámka v kalendáři, všechno jsem prohlédla.“
„Nevzal si sebou nějaké věci?“
„Ne, pokud mohu zjistit.“
„Co třeba pas?“
„Leží v jeho psacím stole.“
„Váš otec má sedmdesát let. Nechoval se trochu zmateně nebo…“

„Jestli chcete naznačit, že byl senilní nebo že mu to už nemyslelo, tak jste úplně vedle. Má nezlomný intelekt.“
„To je jistě skvělé,“ mínila Åsa Anderssonová. „Chodívá někam na procházky, a pokud ano, kam to bývá? Městský les je přece docela blízko od vašeho bydliště.“
„Nikam nechodí.“
„Nestalo se něco v rodině? Nějaké napětí, hádka?“

Laura Hinderstenová seděla tiše a na okamžik sklopila pohled. Něco si tiše mumlala, než zase vzhlédla. Její hlas byl ledový bez nejmenšího náznaku ochoty ke spolupráci.

„Náš vztah byl vždycky vynikající, pokud si vůbec něco takového dokážete představit.“
„Proč bych neměla?“
„Vaše práce přece moc povznášející není.“
„To máte pravdu,“ odpověděla s úsměvem Åsa Anderssonová. „Je to deprimující a banální práce, ale uděláme všechno pro to, abychom vašeho otce našli.“

Složila své poznámky a okamžik vyčkávala, než se zvedla z židle.

„Děkuji vám,“ řekla a podala Lauře ruku.

Ta se ale nepohnula z místa.

„Nebudete…?“
„Děkuji vám,“ zopakovala Åsa a znovu doložila. „Uděláme všechno, co bude možné.“
„Ale on je možná mrtvý, zavražděný.“
„Proč si něco takového myslíte?“

Laura se zvedla. Zdálo se, že její tenké tělo stěží drží pohromadě. Zakymácela se a Åsa natáhla ruku, aby ji mohla podepřít. Ta nafoukanost, to je jen maska, napadlo ji. A pocítila špatné svědomí i soucit s touto ženou.

(...)
Ann Lindellová opustila kolegy s pocitem osamělosti. Stále častěji cítila, že se vytrácí týmová spolupráce. Nevěděla, jestli to záleží na ní samé, nebo jestli si i ostatní myslí něco podobného. Pro ni to mělo dokonce přímo fyzické vyjádření. Bývalo jí horko, někdy se jí udělaly ruměnce, měnilo se jí vidění, až si připadala jako v uzavřené místnosti. Předměty a slova se sbíhaly do jediného bodu, v němž stála ona, Ann Lindellová, osamělá matka a vyšetřující policistka. Stěny tohoto prostoru jí přinášely bezpečnost a současně i omezení.

Nejdříve ji napadlo, že je prostě nemocná. Teď už chápala, že jí pocity přináší její psychika. Když mluvila, slyšela svá slova ozvěnou a překvapovalo ji, že na ně reagovalo její okolí. Zastavila se v lehké nevolnosti, smutná a zpocená. V témže okamžiku chodbou spěchal kolega z pořádkové služby. Zastavil se a poptával, jak pokračuje vyšetřování. Odpověděla mu, že to patrně bude hodně obtížné.

„Vy to ale zvládnete,“ ozval se s velkou důvěrou, „vždycky to tak nakonec dopadne.“

Usmál se na ni a odspěchal. Hleděla za ním s pocitem, že by si byla ráda ještě chvíli povídala. Byl jedním z žáků Munkeho, kterého Ann po všechny roky pokládala za hrubce, i když velice schopného, a nerada s ním pracovala. Potom jedno jaro museli společně vyšetřovat jednu vraždu a jejich vzájemný pracovní respekt se vyvinul v opravdové přátelství. Před závěrem vyšetřování Munk zemřel na infarkt a Ann to cítila, jako by zemřel její milovaný příbuzný.
Všechny tehdy překvapila, když promluvila v kostele při jeho pohřbu a zmínila se o malých souvislostech, které ukrývaly ty velké. Asi ji mnoho lidí nechápalo. Možná Berglund a jistě i Ottosson, který si ji tehdy vzal stranou a řekl jí, že hodlá opustit svou šéfovskou pozici na jejich oddělení.

„Jsou i jiné věci,“ řekl jí tehdy, a Ann vytušila, že za jeho řečmi o chatě v létě a vnoučatech leží jak obava ze současného vývoje společnosti, tak i z vlastní smrti.

„Ann, jsi hodně citlivá, nenech se tím zlomit. To by bylo lepší, abys u sboru skončila,“ řekl jí a ona by mu byla nejraději padla do náruče.
„Sbor“. Kdo dnes toto slovo vůbec používá? Zní to jako společenské bratrství. V dobrém i zlém byli všichni spojeni, muži jako byl Munke.

Občas obhroublí, někdy až příliš, často bývalí vojáci, většina se sympatiemi pro politický střed. Z nich vyrůstali skuteční policisté, jako byl Munke. Ann s ním málokdy souhlasila, když diskutovali o politice, ale zemřelý kolega se vyznačoval ryzostí, kterou vysoce hodnotila.

Bývalá soudržnost už neexistovala. Nezáleželo na jedincích, všechno ovlivňoval spíše tlak z venku. Ann uznávala, že bývalé homogenní skupiny mohly lépe fungovat ve staré společnosti, ale ne už v současné době. Byla potřebná, stejně jako Beatrice, Haver či Sammy Nilsson. Pokládali se za mladé policisty s novým pohledem. Ale teď všichni postupně přicházeli do středního věku a za chvíli budou pokládáni za veterány.

Pokračovala dál po chodbě, dosud cítila velkou horkost a tělo si žádalo její pozornost. Jsem snad nemocná? Polohlasně mumlala a zamířila k jídelně s pocitem, že jen hlasy ostatních ji znovu přivedou do skutečnosti. Osamělost na ni dobře nepůsobila.

Ukázka z knhy ...

  Kruté hvězdy 

Případ inspektorky Ann Lindellové

Pětatřicetiletá Laura Hinderstenová oznámí policii v Uppsale, že postrádá svého otce, sedmdesátiletého badatele, zabývajícího se Petrarcovou poezií, s nímž po smrti matky žije ve zchátralé vile. Vzápětí jsou nalezeni tři další zavraždění staří muži – dva venkovani a bývalý vysokoškolský profesor, který se po odchodu do důchodu zabýval chovem koní. Případy zdánlivě nic nespojuje, policie nedokáže odhalit motiv vražd, ve všech případech chybí zbraň i stopy. Avšak inspektorka Ann Lindellová se spolehne na svůj instinkt, a ten ji neomylně vede zpátky na začátek…
 

Kjell Eriksson

Spisovatel a zahradník žijící v Uppsale, který bývá nazýván švédským Edem McBainem, se narodil v roce 1953.

Za svou první detektivku s hlavní postavou policistky Ann Lindellové Den upplyste stigen (Osvětlená cesta) získal v roce 1999 od Švédské akademie detektivek cenu za nejlepší debut. Jeho následující dva detektivní romány byly nominovány na cenu za nejlepší detektivní román, ale toto prestižní ocenění obdržel až za svůj v pořadí čtvrtý román Prinsessan av Burundi (Princezna z Burundi). Detektivní román Kruté hvězdy (Nattens grymma stjärnor) je prvním Erikssonovým románem vydaným v českém jazyce. Ve Švédsku byl publikovaný v roce 2004 a je autorovou šestou detektivkou ze série s Annou Lindellovou.

Autorovy knihy jsou s úspěchem vydávány v Německu, Holandsku, Dánsku, Norsku, Finsku a USA.

Knihu vydalo nakladatelství Motto.