Ďábel z Vinohrad – Vzpomínka na Jiřího Šlitra

Jiří Suchý vzpomíná

Já byl ochotnej hrát jako lev, jenom abych připoutal pozornost na sebe, aby si lidi co nejmíň všímali Šlitra. S tím jsme začali hrát. Řekl první větu tím svým způsobem a ozval se ohromnej smích.

Řekl druhou a měl potlesk. Když řekl třetí větu, měl jsem pocit, že uletí střecha divadla, tak to tam burácelo. Při čtvrtý jsem věděl, že musím velice přidat, abych mu stačil.

Pak jsem si to rozebíral doma. Říkal jsem si – ti lidi si jistě řekli, že je to člověk vzdělaný, s akademickým titulem, tak on to jen hraje, že nic neumí. Mysleli si, že je to taková mistrná figura, a hrozně ho brali.

Šlitr mi hned druhej den ráno volal a říkal: „Tak večer to zase rozbalíme, viď!“ Byl strašně nadšenej z toho, jak mu to šlo. A protože byl inteligentní a chytrý, získával na tom jevišti praxi a rutinu, ale nikdy neopustil tu svou zvláštní naivitu, protože cejtil, že to je jeho hřivna a tím se liší od všech ostatních. On dokázal to, co v malířství Henri Rousseau. Tu svou figuru pak už jen zdokonaloval, a když dělal Ďábla z Vinohrad, táhl už celej večer sám.
To bylo fantastický zrození velkého komika přímo před mýma očima. My jsme spolu v Paříži viděli francouzskýho komika Rogera Riffarda, který silně připomínal tu jeho neohrabanou postavu, a jemu se strašně líbil. Některý gesta potom, už v tý dokonalejší formě, okoukal od něj. Ale u toho Šlitra to vypadalo úplně jinak, protože to byl Šlitr.

Jiří Datel Novotný vzpomíná

Prvního ledna 1969 jsem nastoupil jako tajemník k Jiřímu Suchému. Celý rok jsem se tedy mohl pohybovat i vedle Jiřího Šlitra. Označení „tajemník“ dodávalo mé funkci určité důležitosti – alespoň v mých očích. Bylo mi dvacet čtyři a někde uvnitř jsem se dmul pýchou. Jak to ale známe, pýcha předchází pád. Jedním z mých prvních úkolů bylo opatřit mému šéfovi lístky na představení v Činoherním klubu. Dnes už nevím proč, ale lístky jsem neopatřil a chtěl jsem vše zachránit přímo na místě. Jiřího Suchého a jeho ženu jsem doprovodil do divadla a přes dav, čekající u mříže, jsem se snažil domluvit s uvaděčkou. Dělala na nás posuňky, že jako ano, že ale musíme počkat, až se všichni posadí, je vyprodáno, ale určitě nějaké místo zbude… Bylo najednou zakyslo, čekali jsme a zarytě mlčeli.

Vtom kolem nás prošel davem čekajících Jiří Šlitr, vytáhl svůj lístek a šel dál do divadla. Cestou se jen otočil a utrousil směrem k Jiřímu Suchému: „To máš z toho, že sis pořídil tajemníka, blbče!“ V té době jsem už věděl, že se před lidmi rádi urážejí a mají z toho srandu, ale mně do smíchu rozhodně nebylo…

Zdeněk Mahler

My jsme s Jirkou kamarádili takovým zvláštním způsobem, ne snad utajeným, ale vysloveně soukromým. Když sem v Srpnu vtrhli Rusové, přišel Jirka k nám a povídá: „Co budeme dělat?“ Já jsem přiznal, že si nevím rady, situace byla naprosto nepřehledná, Jirka Suchý byl mimo dosah v Londýně a bylo těžké něco radit. Šlitr povídal: „Tak pojď, pojedeme ke mně na Sázavu.“ Měl tam dům tak veliký, že nebylo vůbec třeba se navzájem potkávat. Cestou jsme se ještě zastavili v Jevanech, kde měl chatu malíř Honza Brychta. Zahoukali jsme od silnice, Honza vylezl ven, v ruce hrnec bramboračky a křičel na nás: „Prej jsou tady Rusové!“ Tak jsme snědli tu bramboračku, poklábosili a odjeli na Sázavu. Tam jsme chodili po lesích, povídali si, ale nepřišli jsme samozřejmě na nic. To, co jsem tehdy v té pohnuté situaci u Jirky zjišťoval, mě dost překvapovalo. Jakkoli ve své tvorbě už dávno směřoval k něčemu, co by překročilo naši národní hranici – snil o tom, že se svou muzikou pronikne do Ameriky – teď se najednou proměnil a úporně se držel domova. Mně samotnému se odtud nechtělo, Ameriku už jsem znal a moc mě to tam netáhlo. Později jsem se k těm rozpakům mnohokrát vracel, vyčítal jsem si, že jsem Jirku nepostrčil ven. Můj hlas by v Jirkově složitě motivovaných úvahách vůbec nemusel nic rozhodnout, nicméně třeba se dalo vyhnout tragickému konci…

Nemyslím si, že by se Jiří Šlitr stal disidentem. On byl natolik racionální, že by nejspíš taktizoval. Byl vybaven talentem, a to je jakýsi absolutní závazek: přece nebude svůj dar podřizovat dočasně panujícím pitomcům, kteří byli s to znemožnit jeho poslání, to jest suverénní tvorbu. A Jirka chtěl svůj talent uplatnit, už taky proto, že si mohl večer co večer ověřovat, že ho lidi potřebují. Ono totiž divadlo pak už bylo víc než jenom divadlo, jeho hudba tady byla víc než hudba. Jinde by sotva získal takovou rezonanci jako v těch časech tady. Nepochybuji, že by jaksi uspěl i v těch Spojených státech. Musel by tam ovšem natrvalo žít a mít nějakou svou agenturu, která by ho prosazovala. Zažil jsem ho kolikrát, když improvizoval na piano, což vycházelo z momentální invence a byla to i bez textu znamenitá muzika. Z toho bych odvozoval, že mohl uspět nejen písničkami, dokázal by vystavět i nějaké větší hudební struktury. Měl na to, však to naznačila už i Dobře placená procházka.

Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jirka Šlitr, kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovsky zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu. Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.

Ukázka z knihy...

Ďábel z Vinohrad – Vzpomínka na Jiřího Šlitra

Vydalo nakladatelství XYZ

Jiří Šlitr (* 15. 12. 1924, † 26. 12. 1969)

Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec a výtvarník. Odborné vzdělání měl pouze v profesi, kterou nikdy nevykonával: byl vystudovaným doktorem práv. Ve všech dalších oborech, jimiž se proslavil, byl samoukem. Dětství prožil v muzikální rodině, hrál a kreslil odnepaměti.
Jiří Suchý sám potvrzuje, že to byl právě Jiří Šlitr, kdo inicioval vznik divadla Semafor.
Dílo Jiřího Šlitra se řadí k tomu nejlepšímu, co přinesl obrovský vzmach české kultury šedesátých let dvacátého století.

Jiří Datel Novotný (* 8. 4. 1944)

Český herec, publicista, scenárista a režisér. Absolvent Hotelové školy v Mariánských Lázních a FAMU v Praze (katedra dokumentární tvorby). Od roku 1969 byl 27 let členem divadla Semafor. Nejprve jako tajemník Jiřího Suchého a tiskový tajemník divadla, později jako herec.
Dnes pracuje na volné noze jako herec, moderátor a režisér dokumentárních filmů.