Každé ráno popřála Země Slunci pěkný den, každý večer dobrou noc a co chvíli na ně vesele zamávala, to jako že je ráda na světě a chce se s ním o tu radost podělit. Ale pak mávání začalo ubývat, pěkný den vůbec nezněl pěkně a dobrá noc byla podle hlasu spíše smutná.

„Že by se Zemi něco stalo?“ polekalo se Slunce, když se převalovalo v červánkových poduškách a samým přemýšlením ne a ne usnout. Však taky ráno vstalo bledé jako zimní lucernička. A když Země ranní pozdrav jenom pípla, řeklo si – tak si na to posvítím!

Strčilo hlavu do Ledového moře, aby se probralo, a houklo, až nebeská báň zadrnčela.

„Co má tohle všechno znamenat? A hezky s pravdou ven, nebo si mě nepřej!“
„Ach tatínku,“ vzdychla Země tak smutně, že zvědavé mraky sotva zadržely pláč na krajíčku. „Shora na mě fouká, zdola táhne, hlavu mám jeden ledovec a nohy samé kry.“ (To se ví, že Země nemá hlavu ani nohy, ale severní a jižní pól, ale je tam doopravdy taková zima, že kdyby někdo řekl „voda“, vypadne mu z pusy „led“.)

Slunce se usmálo: „Snad se nebojíš, že dostaneš rýmu?“
Zemi přišlo líto, že ji otec nebere vážně, a začala pobrekávat. „Jinde je mi teplo... někde skoro moc, nešlo by to zařídit, aby mi bylo všude stejně?“
Má ta holka nápady, pomyslelo si Slunce a pýchou to v něm až zajiskřilo, jak je chytrá. Ale hned se leklo: Jen aby na to nedoplatila... Raději na ni spustím teďka pořádnou bandurskou, než abych jí potom ovazoval rány.
„Milá zlatá, co sis vybrala, to platí. Já si taky nemůžu svítit, kde chci a jak chci, to by byl na světě pěkný pořádek...“

Ukázka z knihy Chytrému napověz

Chytrému napověz

Knížka klasických českých pohádek vás dovede pohádkovými cestičkami do času, kdy Země byla ještě mladá a lidé se teprve začínali učit žít. Občas se jim do toho připletlo peklo i s Luciferem, někdy i sám Pánbůh. Tenkrát ještě nebe a peklo nebyly od sebe tak daleko a vycházely spolu i s lidmi spíš po sousedsku, i když každý za svým plotem. S půvabnými ilustracemi Aleny Janouškové.

Vydalo nakladatelství Motto, cena 239 Kč