Hruškova meditační zahrada - Památník obětem zla

V jedné plzeňské zahrádkářské kolonii se skrývá tiché, malebné místečko s kouzelnou atmosférou. Někteří jí říkají "Hruškova meditační zahrada", ale oficiálně se nazývá Památník obětem zla. Pojďme se spolu projít do této krásné dendrologické zahrady a zaposlouchejme se do silného příběhu jejího zakladatele...

Píše se rok 1946. Pan Hruška, dvaadvacetiletý důstojník, nechce riskovat kriminál (kvůli ilegální protikomunistické činnosti), a tak se rozhodne prchnout za hranice. Jenže při útěku je naneštěstí zatčen a odsouzen "za velezradu a špionáž". Za takové obvinění mu hrozí smrt oběšením, proto nejprve cítí úlevu při vyslechnutí rozsudku: 18 let těžkého žaláře. Jenže to ještě netuší, co ho čeká...

K nové situaci se staví jako muž - přemlouvá dívku, se kterou měl vážnou známost, aby na něj nečekala. A tak ztrácí ve vězení postupně nejen svou lásku, ale i hrdost, veškerý majetek, občanská práva, lidskou důstojnost i své zdraví. Uprostřed fyzického i duševního teroru, v hrůzných podmínkách, na samotce i při nucených pracích, tam všude se poprvé setkává s nadějí, která dosvítí i do těch nejtemnějších zákoutí...

Ano, je to možná paradoxní, ale režim, který potíral víru, přivedl ateistu pana Hrušku ve vězení ke křesťanům, kteří hluboce ovlivnili jeho život. A tak se zde setkává s Ježíšem Kristem, který mu pomáhá najít i v těchto podmínkách vnitřní svobodu, dodává mu naději, díky němu získává nový pohled na život... Zde se také nechává tajně pokřtít a dává Bohu slib, že pokud přežije a dostane se jednou ven, vytvoří zahradu, která by lidem pomáhala nalézt ztišení, smíření, odpuštění a uzdravení ve svém nitru.

Z vězení byl nakonec propuštěn díky amnestii "již" po desíti a půl letech. Krátce po návratu se setkal s budoucí ženou a celoživotní družkou Lídou, s níž měl později tři děti. Ovšem najít zaměstnání bylo s jeho kriminální minulostí těžké, sehnal jedině dělnické profese. Ale na svůj slib nezapomněl - začal dojíždět po práci do Průhonic, aby se vzdělával v umění zahradní architektury. Pak vykácel ovocný sad, zděděný po příbuzných, a jeho sen se pomalu, krůček za krůčkem, semínko za semínkem, rostlinka za rostlinkou, začal naplňovat.

Zpráva o jeho záměru se rychle rozkřikla mezi lidmi, takže získal i mnoho sazenic či semínek od zahradníků z celého světa. A tak zde dnes můžete vidět nejrozmanitější květiny, vodní rostliny, keře, stromy i dva rybníčky plné okrasných ryb. Ale to ještě není všechno... 

Kromě přírody je součásti zahrady i nejedno lidské dílo. Stojí tu nejen pomník, ale především několik pískovcových plastik akademického sochaře R. Podrázského, vytvořených  a tajně převezených ještě za totalitního režimu. Na nich je zobrazena křížová cesta, která odráží svým způsobem život každého z nás. Všichni neseme svůj kříž, všichni hledáme hlubší smysl a poslání, všichni se musíme vyrovnávat se zlem a bolestí, všichni máme naději na poznání Boha...

Poslední touhou, která hořela v srdci pana Hrušky, byla kaple k posezení, ke ztišení, k rozhovorům s Bohem, ale i ke mším a svatbám. I ta byla dokončena ještě za jeho života a zasvěcena s. Maxmiliánu Kolbe (tedy knězi, který si v Osvětimi vyměnil život s otcem tří dětí - s mužem odsouzeným ke smrti).

Tak pan Hruška dokončil své životní poslání a zanechal nám po sobě něco krásného. Svědectví o tom, že odpustit se dá opravdu všechno. Místo, kde mohou všichni najít smíření, odpuštění, novou naději, klid v duši, uzdravení ze svých bolestí. Pan Hruška už se raduje v nebi se svým Bohem. Ale jeho dílo žije zde na zemi dál...

Na závěr přidávám několik citátů pana Hrušky, které mě osobně oslovily.

Odpouštět neznamená zapomínat, ani vydávat zlo za něco jiného. Znamená to jen, že zlo už nad námi samými nemá moc a nestojí nám v cestě vlastního duchovního vývoje.

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že Kristus žije ve mně a já mám povinnost chovat se tak, abych ho nezklamal. Mít víru, to znamená mít cit. Chtít něco udělat nejen pro sebe, ale i pro druhé. To je ta pravá radost.

Mohli jsme dělat jen to, na co nám naše síly stačily. Tehdy jsem se naučil trpělivosti. Nelámat věci přes koleno. Když něco nutně chci vyřešit, počkám. Měsíc, rok, dva. A najednou se to vyřeší samo.

Každý "oslovený" člověk může znamenat jednu zachráněnou generaci.

Myslím si, že většina lidí v něco věří. V co, to ukáže život. Já bych si moc přál, aby uvěřili ve vítězství dobra, lásky a pravdy. Začali by si daleko více vážit sebe i okolí, své i cizí práce, kulturních i duchovních hodnot.

Věřím, že až se obecně naučíme vážit si přírody a mít úctu ke všemu živému, bude to znamenat, že jdou ty naše dušičky správným směrem. Ten "režisér" tam nahoře má pro každého z nás celou škálu rolí. Záleží jen na nás, pro kterou se rozhodneme.

V rodinách, ale i všude ve společnosti je strašně málo přátelství, soucitu, pochopení. Čím dříve mezi námi tyto hodnoty zdomácní, tím více budeme spokojeni. A ještě jedna věc je důležitá: Umět se radovat. Mnoho lidí jenom nadává a odsuzuje. Mají na to samozřejmě právo, ale kritizovat nestačí. Možná nám v radosti brání zakořeněný strach, možná chybí pokora. Ta by nám mohla pomoci rozhodnout, kde se nevzdávat a kde ten kříž přijmout. Rozhodně bychom se však neměli nechat připravit o radost, byť i z maličkostí - z hezkého dne, ze setkání s přáteli, z něčeho, co se nám dnes podařilo. I k tomu má sloužit tato zahrada - abychom se mohli v klidu zamyslet nad sebou a svými problémy. Zkusit odpustit sobě i jiným. Věřím, že pak najdeme i důvod k radosti.

Více informací na stránkách plzeňské diecéze