Svatba (manželství).

dala jsem "jiný názor", protože slovo "samozřejmost" ve mě evokuje nutnou lehkost a až příliš předurčený předpoklad. Svatba/manželství je pro mě především darem, pro který oba ale musí dozrát, aby jej tak vnímali. To že je také určitým logickým krokem (snahou se někam posunout) je až druhořadé.

 To jsou vtipné příběhy

My se s manželem zasnoubili, když mi bylo 18 a nějak z nás obou současně vypadlo, že za 2 roky se vezmeme. A opravdu, ve 20 jsem se vdávala. Měla jsem pocit, že vzít se dřív by na mě bylo brzo (nějak jsem potřebovala "dozrát" a po těch dvou letech chození to bylo...jako když to přesně zapadlo do sebe.) Už jsme spolu 17 let a taky bych to neměnila.

 Promiň, ale musela jsem vyprsknout smíchy, opravdu hodně přenošené děťátko

Mně šila svatební šaty manželova teta a pořád zkoumala, má-li je v pase udělat volnější. Říkala jsem, že ne, ale nevěřila. Takže jsou na gumu (Nejstaršího máme 10 měsíců po svatbě)

To mi něco připomíná - vdávala jsem se 14 dní po svých 18. narozeninách a všichni samozřejmě VĚDĚLI, že "musím". Jaké bylo překvapení, když to jejich vymyšlené mimčo nějak ne a ne se narodit. Protože jsem na otázku, zda jsme se museli brát, odpovídala kladně - museli, už jsme to nemohli vydržet (Jediné dítě se nám narodilo 4 roky po svatbě - hodně přenošené, co?)

 Dnes už ale ani těhotenství není důvodem ke svatbě. Nedávno jsem viděla v krajském městě před radnicí novomanžele, kteří se fotili - on držel svatební kytku, ona držela batole. Já vím, že je to "moderní", ale já jsem radši staromódní.

A přidávám se k ostatním, že svatba není jen nějaký papír, je to předěl, kterým říkáme lidem - už patříme jen k sobě. A taky potom podle toho žijeme. 

S manželem jsme vzití 15 let, a neměnila by jsem, nemůžu říct, že by jsme neměli nějaké rozdílné názory a výměny, ale kdybych se měla rozhodnout ještě jednou tak by jsem to udělala stejně.

My jsme se brali před skoro 11 lety (Páni, to to letí...). Když jsme o svatbě informovali naše okolí, tak mě zaskočilo, kolik lidí na nás koukalo velice překvapeně. Snad stokrát jsem slyšela otázku: "A proč se berete? To musíš?" A snad stokrát jsem na ni odpovídala: "A proč ne? Nemusím, ale chci!" Normálně jsem z toho měla pocit, jako by se musely vdávat jen těhotné slečny...

Věřím tomu, že je spousta spokojených párů, které spolu žijí "jen tak".  (Kupříkladu má babička a děda se brali v době, kdy já už chodila do školy.) Ani nevím, co nás vlastně k té svatbě vedlo, prostě to tak nějak vyplynulo z několikaleté známosti. Brali jsme to jako samozřejmost, že se vezmeme. (A to jsme ani neměli "trénink"  soužití ve společné domácnosti - spolu jsme začali bydlet vlastně až od svatební noci. Do svatby jsme si předělávali domeček tak, aby se nám líbil, ale zabydleli jsme se v něm až jako manželé. )

Musím souhlasit s Charlotou. Ale podívala bych se na věc ještě z trochu jiného úhlu pohledu. Odpověď "samozřejmě" bych nespojovala s vírou - měla jsem tento názor i v době, kdy jsem Boha ještě neznala. I když to samozřejmě byla jiná doba, nebylo to tak moderní jako dnes (tedy život na hromádce), což jistě mělo také vliv. Důležitá je ale svatba také jako jakýsi přechodový rituál. Není to jen zbytečný papír, jak se často říká. Dává vztahu zcela nový rozměr. Možná je o něco důležitější pro ženu, než pro muže, ale (bez ohledu na víru) říká "teď už jsem jenom tvoje a očekávám záštitu, oporu..." a z druhé strany to má také mnoho významů. A vůbec to nemusí člověk vědomě takto cítit. To není z mé hlavy, jsou na to mnohem moudřejší lidé, od kterých jsem tento výklad slyšela či četla. Jednoduše řečeno si myslím, že tak to prostě má být - Svatba? Samozřejmě!

Jistě je mnoho manželství, která nevydrží, a mnoho "hromádek", které jsou na celý život. Ale to už je na další téma

Musím napsat v krátkosti komentářík. Vím, že se dnes moc nenosí manželství, moderní je být single, jak se říká. Sama jsem dřív měla podobný názor, ale pak jsem uvěřila v Boha a jako křesťanka, která chce jít za Bohem a žít podle Bible, což je slovo Boží, tak nemohu jinak, než být pro manželství! Ono to celé mění hodnoty, život v úplné rodině má na děti taky velký vliv. Samozřejmě, že se občas nějaké manželství nevydaří, ale to je už další otázka. Rozhodně vidím jako správné mít svatbu a žít jako manželé. Riziko je všechno, ale když to nezkusíme, tak nepoznáme, co je pravda. Nejde jen o nějaký papír, jde o mnohem víc. Dva lidi se spojí a spolu chtějí nést to dobré i to špatné, co je čeká. Bůh stvořil muže a ženu, protože patří k sobě. A děti zase potřebují mít své rodiče, aby jako rodina drželi při sobě. Manželství je důležité. Není mnohdy lehké, ale život sám o sobě není jen o radostech. Rozhodně se ale Bohu líbí, když se dva lidi před Bohem rozhodnou spojit své životy. Jdou-li po dobré cestě, tak jim žehná.