Nerozlučitelnost manželství je

 Napsala jsi to výstižně. Jen bych dodala, že podle mého názoru je první, kdo to manželství (čili Boží zákon)  porušuje, je ten partner, který je nevěrný, násilnický, alkoholik atd., nikoliv ten, kdo třeba podá žádost o rozvod. A to ostatní už je důsledek jeho hříchu. Čili pokud jde v tom svazku o zdraví (i duševní) a život, nikdo snad nemůže tvrdit, že to ten druhý partner má vydržet. Já jsem se tedy s tím v osobním životě nesetkala. Sama jsem držela palce kamarádce, která se rozvedla z důvodů psychického týrání (a myslím, že i nějaká facka padla, i když jí bylo asi trapné o tom mluvit, jen to naznačila). 

Nedávno jsem mluvila s někým, kdo se v KC zabývá zrušením manželství (neboť občanský rozvod jako takový ještě neznamená, že je manželství zrušeno). Připadlo mi, že je velká vůle vyhovět, pokud jsou ty důvody tak, jak jsme je tady napsaly. Ale je mi jasné, že můžete mít ze svého okolí i jiné zkušenosti. 

Já jsem napsala, že je to Boží zákon, i když zároveň je to i správný postoj. Ale Boží zákon to je, i když se porušuje. Jako je to ostatně i s ostatními B. zákony

Mluvíš mi ze srdce, já jsem se také podobnými myšlenkami na napsání komentáře zabírala, ale Ty jsi to vystihla naprosto přesně.

Tak chci jen krátce napsat, jak jsem měla problém, co na tuto otázku vlastně z těch daných odpovědí vybrat. Nakonec jsem dala, že nerozlučitelnost manželství je správný postoj, ale raději bych napsala, že je to od Boha dar. Boží zákon částečně taky, ale znám mnoho lidí, kteří se museli rozvést, i když patřili do církve a byli křesťané. Měli k tomu velmi závažné důvody a církev jim často dělala velké problémy!!! Právě proto, že považovala manželství za nedotknutelné a za Boží zákon, který se nesmí porušit! Ovšem jsou důvody, které by i Bůh uznal. Když třeba manžel odejde k jiné ženě, je nevěrný, může pak někdo další nutit tu manželku, aby s tím mužem setrvala v manželství? A nebo s domácím násilníkem, byť by byl normálně navenek velmi uznávaný třeba lékař, ale doma je násilnický a ohrožuje rodinu, tam přece není v pořádku nechat se týrat a snášet to jen proto, že žena chce dodržet Boží slib daný před oltářem a před Bohem. Jako všude jinde, i pro rozvod existují rozumné důvody a je lepší být rozvedená než mrtvá! Myslím, že každému člověku to Bůh dává na srdce, aby věděl, kde je hranice, kdy je to ještě únosné a kdy se s tím dá něco dělat. A taky, kdy už není cesty zpět a musí se to řešit "nekřesťansky" rozvodem. Jsou tam další důvody jako alkoholismus, drogy, týrání fyzické i psychické, někdy je možné, aby Bůh zasáhl a změnil situaci a taky to v mnoha případech udělá, ale musejí chtít oba dva manželé, nesmí to být jen jednostranné. Všichni jsme jen lidi, kteří dělají chyby. Někdy si nesprávně zvolíme partnera. Ale Bůh bude stát vždy na správné straně, pokud ho budeme hledat i ve vztazích a neopustí nás.

vyjádřila jsi to dost srozumitelně, dost se s tím ztotožňuji.

Souhlasím s ostatními.

Nerozlučitelnost manželství je od Boha moc dobrý nápad a je dobré takto k manželství přistupovat. Ale je to ideál a jsme na planetě Zemi. Tím nechci omlouvat ničí sobectví nebo lhostejnost. Ale jsou opravdu situace, při kterých ten vztah nemůže fungovat dál "normálním způsobem."

Přijde mi to podobné jako vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk to zvoral. Kdyby bylo na Bohu, měli jsme zůstat v ráji a nevědět, co je to zlo. Určitě by nám bylo líp. Ale pokazili jsme to. Bůh na nás přesto nezanevřel, má nás rád, udělal vše (a stále pro každého jednotlivce dělá), abychom mohli zase mít dobrý vztah. Ale ten ideál maximálního propojení a otevřenosti byl v ráji a bude na Nové zemi. Tady na zemi to občas pěkně zaskřípe a někdy nevyjde vůbec. Protože Bůh je džentlmen a nikomu se nevnucuje...

Myslím, že je dobré k manželství přistupovat jako k celoživotnímu závazku. Přestože se můžou vyskytnout situace (některé jmenovala třeba Mochacka), kdy v tom svazku nejde nebo není dobré dále setrvávat, aspoň na určitou dobu (aby si třeba alkoholik uvědomil, že o rodinu může přijít a začal s pomocí druhých něco se sebou dělat.

Já osobně jsem měla představu manželství na celý život už jako nevěřící. Samozřejmě musí oba partneři chtít na vztahu pracovat, zvlášť když se vyskytne nějaký problém a druhý partner si ho nepřipouští nebo ho dlouhodobě odmítá nějak řešit, tak potom je to otázka...

Nevím, jak to mají jiní, ale mně by přišlo divné se brát s představou "teď se vezmeme a při prvním problému se rozvedeme". Prostě na dobrém vztahu se musí pracovat, věnovat mu čas a energii (a to nejen v manželství), na což je spousta lidí líná nebo si to uvědomí pozdě.

V podstatě bych mohla podepsat to, co jsi napsala. Ale možná vnímám to "rozloučení" trochu jinak, než ty. Myslím, že rozchod manželů ještě není "ukončení manželství". Vidím to tak, že to manželství prostě trvá. Rozdělit se dá jen faktické soužití, ale to propojení "na pozadí" zůstává.

Asi to neumím úplně srozumitelně vyjádřit

proto jsem dala to, co bylo mému názoru nejblíž, i když zdaleka mému názoru plně neodpovídá. (Položka těžko realizovatelný cíl mi také příliš nesedí, i když by možná byla vhodnější) Osobně věřím, že manželství je svátost, je to bytostná zodpovědnost vůči druhé osobě, je to mystické spojení lidského i Božského Ty coby popření sebe sama a vlastního egoismu. A proto, dokud to jen trochu jde, je nutné se snažit maximálně o reformu a ozdravení vlastního manželství. Dobré i zlé znamená nejen nemoc, ale i mnoho jiných břemen. Alkoholismus, gamblerství, násilí partnera a to často i na dětech, dluhy zaviněné lehkovážností partnera atd. Toto jsou patologické problémy, které se řešit někdy dají, ale je třeba začít je řešit včas a odborně, protože vlastními silami to nejde (a modlitba přiznejme si to upřímně je někdy jen omluva pro naši lenost, protože ora et LABORA). A někdy se problémy řešit už nedají a mrzačí to nejen toho, kdo špatně koná, ale i druhého partnera a pak především děti a zůstávat v takovém manželství není zopdovědnost vůči Ty, ale bláhovost, nezodpovědnost vůči sobě i dětem, někdy také nesamostatnost. Zlo toho druhého nemůžeme spasit, nemůžeme ho zachránit, ne pokud on nechce a pokud on nechce, nikdo není povinen zničit svůj život, který pak není obětí, i když se tomu chce věřit, protože oběť má smysl, sebezničení smysl nemá, často je odchod to jediné, co motivuje k nápravě a ozdravení a  je někdy výrazem lásky více, než zbabělé přežívání a zahnívání vztahu, který je nevyléčitelný. Samozřejmě, že je možná rozluka a potenciální návrat za čas... Myslím si, že je poctivější a upřímnější upřímné doznání, Pane, já jsem to nezvládl (a), než karikatura lidského soužití, aby bylo naplněno gro církevního zákona. Osobně si myslím, že problematika manželství se dost bagatelizuje. Problém, že lidé žijí na hromádce není jen v tom, že vůči sobě nemají dostatečnou úctu a nevnímají hloubku vztahu (ano i to je zásadní problém), na druhou stranu je problém nikoli neuzavírání manželství, ale naše (obecně) nezpůsobilost, nekompetentnost žít hluboký plnohodnotný vztah.